60 let ragby, Slavia Praha

Jenomže vzpomínat v partě, pohromadě, je samá radost a veselí, touha se znovu společně rozběhnout za míčem, kupředu! Ještě že, jak se učeně říká – “pohybový aparát” to nedovoluje – osmdesátka táhne…

Ta prvá léta slávistických ragbistů měla všechny znaky mládí a při tom byla tvrdě poznamenána skutečností, jíž se ten věk málo všímá a zahání ji sněním. Byl v tom paradox – den ku dni jsme toužili víc a víc svírat šišku v rukou a den ku dni rostla celosvětová hospodářská krize, dopadající na každého, a především na mladé. A tak udržet při životě nejen nový oddíl, ale i zájem o hru u mladých hráčů bylo opravdu obtížné. Slavia jediná ty zlé časy, vrcholící fašistickou zvůlí podrobit si svět, přežila, což dokazuje jednak dobré vztahy ragbistů ke klubu, jednak sílu přátelství a obětavosti party. A tou jsme byli. To se rozumí, že onu generaci z let třicátých nelze idealizovat, ragbisté mají daleko k andělům nebo bytostem nadpozemským. Nikdo z nás nebyl výjimečný, a parta se opírala zrovna tak o kluky od řemesla, jako o vysokoškoláky, pár úředníků, a i několik jedinců., kteří přicházeli jen a jen na hřiště. Takž normál. Přesto odlišný od jiných. Vždyť ragby se hrálo na Spartě, ve Strakovce, na Kolónce. A i v Brně, kde sice Ondřej Sekora šišku mladým zasvětil, odložil ji však dříve v Praze. Tady je ten ragbyový čert zakopán – existenční starosti rozprášily ragbisty do života.

Bohdan Ondrášek

Vážení přátelé,

když jsem se před dvěma lety poprvé podíval živě na váš ragbyový turnaj v Troji, bylo mi všelijak. Byl jsem svědkem něčeho neobyčejného, neznámého a podivného. Viděl jsem, Pravda na televizní obrazovce i ve filmu záběry nějakých velkých mezinárodních ragbyových zápasů, jimž přihlížely desítky tisíc diváků, ale to bylo vše

Stál jsem tam mezi vámi, mezi tou hrstkou věrných s pocity jakéhosi provinění. Jako bych tam ani nepatřil. A při tom nutno podotknout, že jsem tam za vámi přišel přímo programově.

Ten šišatý míč musel vymyslet chytrák. Řekl bych dokonce tak trochu zlomyslný chytrák. Možná, že si s pohráváním tou šiškou sliboval velkou legraci. Netvrdím, že jsem té hře propadl a vy jste to zcela správně ani nečekali.

Nicméně se mě toho sychravého nedělního odpoledne zmocnil pocit mého velkého návratu do mého malého mládí. Uviděl jsem před sebou opět tu neopakovatelnou louku, spojenou s představou toho nejangličtějšího trávníku, vyroseného Golfským proudem. Uviděl jsem tu vycpanou merunu, jež by žádný Adidas nemohl nahradit. Spatřil jsem ty vysoké topoly, lemující ten náš velkolepý stadion, jemuž stadion pana Bernabeu nesahal ani po kotníky. I tu kuličkovou píšťalku, zakoupenou na pouti jsem slyšel.

A při tom jsem sledoval na hřišti mlýn, viděl jsem pokládat čtyřku a házet aut a ošetřovat raněné. Jak jinak, je to chlapská hra, říkal jsem si a když jsem v duchu zjišťoval věkovou hranici hráčů, došel jsem k názoru, že ti nejstarší bojovali se zaujetím dítěte.

Když jsem pak v šatnách na znamení přátelství tiskl ruku, netušil jsem, jak často bud una to nedělní odpoledne vzpomínat.

Vzpomínka na tu vaši ragbyovou rodinu mě provází dodnes. Znovu a znovu si uvědomuji, kolik lásky a zaujetí, kolik obětavosti a dovednosti je třeba, aby ten šišatý míč poslouchal.

Co vám přát k tomu vašemu výročí? Snad abyste se často vraceli k tomu slavnému datu roku 1927, kdy vaši předchůdci stanuli pod těmi topoly, lemující první ragbyové hřiště. Určitě nebylo rovné. Tu jeho trávu určitě nerosil Golfský proud, ani nečechral mořský vítr. Ale jedno vím zcela určitě…že tam stáli se zatajeným dechem, se slovy díků na rtech… s tou šišatou merunou, která jim tehdy popletla hlavu.

Přeji vám zkrátka, aby se i vám stala ta šiška osudem!

Ilja Prachař, předseda Odboru přátel TJ Slavia Praha IPS

Z publikace 60 let Ragby, 1987