Z fotbalového pravěku 1

V roce 1898 byla česká kopaná ve velmi zlé situaci. Mistrovství zemí Koruny české se odbylo jen jedním zápasem, ve kterém Slavia porazila AC Spartu 2:0. V celé Praze hrála kopanou vlastně jen tato dvě mužstva. Když pak naši boudu na Letné – měl bych říci šatnu, ale ona to byla doopravdy bouda – dvakrát někdo vykradl a nebylo v čem hrát, klesla fotbalová nálada hluboko pod bod mrazu. A tu se roznesla Prahou zpráva, že přijede kombinované mužstvo Berlína.

Nechtěli jsme ani svému sluchu věřit. Ano – pustili jsme se hned s chutí do příprav. My “Letňáci” jsme si vzali na starost hřiště, Vinohradští opatřili ostatní. Ale naše radost netrvala dlouho. Z Berlína přišel telegram: Match verschhoben! Brief volght! – utkání odloženo, dopis následuje.

A ten den?

Na hřišti práce až hrůza! Metli jsme, zatloukali kolíky, vylepovali plakáty v boudě, jen aby vypadala alespoň jako bouda. Také lajnování jsme vzali útokem. Když jsme dělali s Frejou uprostřed hřiště kolo, rozechvění a rozčileni jsme vzali poloměr za průměr. Odpoledne pak stály spojky s centry v takové hromadě, že k nim měla křídla pět minut cesty. Ale všechno nám bylo vynahrazeno. Když pak mužstva nastupovala k utkání, viděl jsem na hřišti tolik lidí, jako nikdy předtím.

Byl to pro mne slavný zápas – i když skončil 0:0. Vždyť byl prvním proti zahraničnímu soupeři! A to s sebou přináší vždy zvláštní vzrušení a krásné vzpomínky.

Neděle 12. Března 1899 byla pro naší kopanou neméně slavnou. Toho dne hráli poprvé čeští fotbalisté ve Vídni – v Prátru. Bylo to utkání Vídeň-Praha. Ačkoliv v domácím mužstvu nastoupila řada vídeňských Angličanů, utkání skončilo 2:2, což bylo velkým našim úspěchem. Pro českou kopanou to byla opravdová oživující injekce.

V tomto utkání hrálo v mužstvu Prahy deset hráčů Slavie. Jen brankář byl ze Sparty. To opravdu charakterizuje velmocenské postavení červenobílých v celé tehdejší naší kopané. Trvalo hezkou řádku let. V tomto vídeňském utkání hrálo mužstvo Prahy v této sestavě:

Všechno, co do té doby fotbalová Praha zažila, bylo překonáno startem anglického Oxfordu, mužstva kolébky kopané – Anglie. Původně měli hrát Angličané 29. Března v Praze s DFC. Slávisté si pospíšili a napsali do Oxfordu, zda by Angličané v Praze sehráli ještě jedno utkání, již 28. Března se Slávií. V několika dnech přišel stručný, pro anglické gentlemany typický telegram – Ano, za čtyřicet liber. Jameson.

Utkání Slavie s Oxfordem bylo sensací nejen pro diváky, ale v první řadě pro nás, hráče. Vždyť Angličané nám ukázali, jak opravdová kopaná vypadá. Viděli jsme u nich souhru, což bylo pro nás neobvyklé a překvapující, stejně jako hra hlavou, rychlost v prováděných akcích, přesnost, střelba – prostě všechny ty základní prvky kopané, které v této krásné hře platí dodnes.

Noviny druhý den po utkání napsaly…a Jindra Baumruk předčítal:

Objevilo, že vlastně máme v Praze obecenstvo a o věc se interesujícího. Rozsáhlé čtyřhranné hřiště, na jehož půdě bílými pruhy označeny byly čáry hraničné obklopeno bylo nepropustnou několikanásobnou hradbou diváků.

Dámy zasedly na židlích v popředí a ve stanech pod vlajkou Slavie zaujaly místa hodnostové. Dostavil se i pan maršálek zemský, pan místodržitel, jeho Eminece pan arcibiskup pražský a mnoho jiných osobností a přečetní přívrženci klubů sportovních.

Pohoda byla velmi příznivá, poněkud větrno, poněkud slunečno, celkem krásný jarní den.

Po krátké overture (míněn trénink na jednu branku), již odbyla si obě mužstva, anglické v modře pruhovaném, české v bílo-červeném dresu, každé pro sebe, rozestavěli se soupeři, zazněl signál píšťalou a zapas byl zahájen.

Hned z počátku bylo zřejmo, že české mužstvo má co činiti se soupeřem, tou dobou asi nepřekonatelným, jenž mimo svou svrchovanou sehranost, virtuositu předem respektovanou, náhodou byl i ve výhodě svou posicí po slunci, ačkoliv nemá být řečeno, že by tato okolnost měla zvlášť nějaký vliv na celkový výsledek.

Krátce po zahájení hry, dříve, než se mužstvo Slavie dostalo do proudu, kombinovaný skvělý útok Oxfordských způsobil první goal na útraty domácího mužstva. Patrně nav rub zavládnutí následkem toho v jeho řadách nejistoty spadá i poměrně rychlý goal druhý, pak ale mužstvo Slavie zabralo.

Po třetí dobyta branka jich po úporném, dlouho trvajícím boji a tím stanoven poměr závěrečný. Nadešlo půl času a mužstva změnila místa. Češi i pak byli donuceni obmeziti se pak jen na defensivě, ačkoliv několikráte se podařilo proniknouti s míčem k samé bráně nepřátelské. Angličanům nepodařilo se dosíci dalšího úspěchu a po trojnásobném signálu, značím krátce po půl šesté konec hry, zůstalo při poměru 3:0!

Časopis GÓL, J. Baumruk vypráví , č. 9, 28. Listopadu, 1968