Co Dana neviděla

Souvisí to se sice pochopitelnou, ale co do některých faktů i zavádějící uměleckou stylizací filmu Davida Ondříčka, ucházejícího se v roce jubilea helsinské olympiády o Oscara.

Připomeňme si i v této souvislosti asi nejcennější a nejpernější Emilovo vítězství vůbec – v běhu na 5 km. Tento, který byl tenkrát označen za dosud nejdramatičtější v historii vůbec. Dodnes je pokládán za jeden z vrcholů toho, co dosud až zahlcující žeň sportovních událostí svým příznivcům kdy poskytla.

Emil, přes své tehdejší výsadní postavení mezi světovými vytrvalci, nebyl vyloženým favoritem. S životní třicítkou na krku nepatřil mezi účastníky „pětky“ k nejmladším. Také už považován za nejrychlejšího z nich. Soudilo se, že některý nebo někteří ze soupeřů ho mohou porazit – buď vrstevníci Belgičan Gaston Reiff a Němec Herbert Schade, či mnohem mladší Britové Christopher Chataway a Gordon Pirie. Nebo Alexandr Anufrijev ze SSSR. Věřili a doufali v to i oni. Jen Francouz Alain Mimoun, jemuž se říkalo Zátopkův stín, o Emilově vítězství nepochyboval.

Neskutečné drama, nebo spíš horor, se rozpoutal 500 metrů před cílem, když tíhu boje psychicky neunesl Reiff. Z bojiště na dráze zamířil, zdánlivě zničehonic a zdánlivě nezúčastněně, na trávník uvnitř běžeckého oválu. To, co se dělo potom, nemělo obdobu. Zátopek nejdřív svým největším zbylým soupeřům utekl. Pak ale zase všichni utekli jemu. Bylo neodvratné, že zůstane bez medaile. On ale v samém závěru znovu vše zvrátil. Věrného Mimouna přitom „vyvezl“ k druhému místu.

Dana Zátopková v hledišti, které nakonec vyloženě šílelo, nebyla. Měla před sebou soutěž oštěpařek, kterou pak vyhrála. V době, kdy se Emil rval o své druhé helsinské zlato, byla v šatně. Omotala si hlavu ručníkem, aby k ní z bouřících ochozů vůbec nic nedolehlo. Ven vyšla, až když bylo zřejmé, že závod skončil.

Kdo vlastně vyhrál, zeptala se jednoho ze sovětských trenérů, první známé tvář, na kterou narazila. Odpověď zněla:

„Kdo? No přece Emil!“

Petr Feldstein