Kanadští náfukové a japonské slzy

Například v letech 1974 až 1980 vyhrál pětkrát československý titul. S reprezentací slavil dva tituly mistrů světa (v letech 1976 a 1977), v řadách národního týmu také hrál ve finále Kanadského poháru v r. 1976. V letech 1973 a 1978 se Františkovi a jeho manželce Ludmile narodili synové František a Tomáš. Oba se stali s československou reprezentací mistry světa a se svými kluby vyhráli i Stanley cup. František Kaberle zažil spoustu zajímavých okamžiků my jsme vybrali dva.

V září r. 1976 následovala nejvýznamnější událost v dosavadních dějinách světového hokeje. Na Kanadském poháru se poprvé sešly nejlepší reprezentační týmy z Evropy, Kanady a z USA. Čechoslováci sice vyhráli před pár měsíci mistrovství světa, ale Kanaďané je nepovažovali za vážného soupeře. „V té době si Kanaďani mysleli, že hokej umějí jen oni a ostatní svět že jsou takoví „čudlové“, již hrají s větví uříznutou ze stromu místo hokejky,“ připomněl František Kaberle starší. Pak se ale stala příhoda, jež Čechoslováky zdravě naštvala. „Přišel pan Gut, náš trenér, do kabiny z tiskové konference, když jsme se oblékali na trénink, a byl rozezlený,“ uvedl František Kaberle „Na něj až moc. Byl to jinak decentní pán. Říká nám: ‚Kluci, teď jdu z tiskovky a novináři se tam zeptali kanadského trenéra Scotta Bowmana: Tak co, Scotty, co říkáš československému národnímu mužstvu, čerstvým mistrům světa z Katovic v květnu 1976?‘ Pan Gut nám povídá: ‚No, Bowman se zamyslel a říká: No, mají hezké bílé dresy. Dělali si z nás úplně srandu.

Jak se tak procházeli po bulváru směrem k Foru, potkávali domácí hokejové hvězdy, které projížděly kolem v nablýskaných „bourácích“. „Oni na nás z rolls-royců volali: ‚Hello, boys!‘ A kouřili ty jejich velké doutníky.“

Jenomže zpupní Kanaďani dostali v základní skupině od Československa studenou sprchu. „Porazili jsme je 1:0. Milan Nový dal vítězný gól a bylo neuvěřitelné, co pochytal náš brankář Vlado Dzurilla,“ upozornil František Kaberle starší. „Pamatuji si, že zápas skončil a kanadští hráči si mysleli, že ještě něco bude, a diváci taky. Bylo ticho jako v kostele. Prostě nevěřili, že je porazili nějací kluci tamhle z Československa.

Před koncem kariéry působil František Kaberle v Japonsku. „Když jsem odcházel do Japonska, měl jsem na Kladně hrubý měsíční plat asi tři tisíce tři sta korun,“ řekl pamětník. „Dostávali jsme ještě kalorné asi osm set korun. Za výhru v ligovém zápase jsme brali čtyři sta korun, za remízu dvě stě korun.“

„Jenom já a Eda Novák jsme se šli při našem angažmá v Japonsku v roce 1982 ubytovat s manažerem do hotelu. Ostatní byli v company housu, asi deset minut pěšky od hotelu. Pamatuji si jako dneska, že jsme se ubytovávali a asi šestadvacetiletá holka, recepční, nám povídá: ‚Passport. My jsme s Edou Novákem vytáhli passporty a ona povídá, připomínám, že byla šestadvacetiletá a letní olympiáda v Tokiu byla v roce 1964, ona vzala pasy a povídá: ‚Czechoslovakia. Věra Čáslavská! "A nám vytryskly slzy z očí.“

Pro blog Sportantique, Aleš Pohořal, 2020