Odešel Jan Lála...

Trenérem, který Jana Lálu zařadil do ligového týmu sešívaných, nebyl v roce 1956 nikdo jiný než Josef Bican. Ani on samozřejmě nepochyboval o tom, jak mimořádná osobnost Slavii i celému našemu fotbalu v mladistvém kudrnatém obránci vyrůstá.

Výhradně slávistický dres oblékal Jan Lála do svých třiceti let – pouze jako voják základní služby hrál dvě sezóny za Duklu Pardubice. Jeho pražský tým, na rozdíl od rivala Sparty komunistickým režimem hodně neoblíbený, musel několik let před jeho příchodem kvůli stavbě Stalinova pomníku opustit Letnou. Fanoušci mužstva si něco takového tehdy vůbec neuměli představit.

Mužstvo se usídlilo ve vršovickém Edenu. To už se nějakou dobu jmenovalo Dynamo Slavia. Pak, až do r. 1965, pouze Dynamo. Bylo to i období, kdy pro sešívané, kteří nesměli dlouho hrát ani ve svém tradičním dresu, nebyla prvoligová příslušnost samozřejmostí.

Ani v těch nejtěžších letech Jan Lála klub neopustil. Přestože druhá nejvyšší soutěž byla pro hráče jeho formátu de facto nedůstojná. Snad až ponižující. On to však nikdy takto nebral. Rudolf Vytlačil, který se v r. 1959 stal trenérem národního mužstva Československa, naštěstí také ne. V rámci přípravy na MS 1962 v Chile zkoušel 23letého druholigového slávistického (vlastně „dynamovského“) pravého obránce v reprezentačním celku. Po výkonech, které Jan Lála v dresu se lvíčkem podával, ho pak na šampionát bez váhání nominoval.

V prvním utkání základní skupiny čekal naše hráče velmi těžký soupeř – Španělsko. Jeden z nejobtížnějších úkolů měl tenkrát před sebou mladý a dosud i málo zkušený druholigový hráč Jan Lála. Hlídat a uhlídat jednoho z nejlepších světových fotbalistů – levé křídlo Francisca Genta.

Vytlačil okamžitě poznal, že Lála z toho má vyloženě hrůzu. Proto na předem domluvenou otázku Svatopluka Pluskala, který se ho zdánlivě jen tak mimochodem zeptal, jaké hráče mají ti Španělé vlastně v útoku, odpověděl. „Samozřejmě žádné začátečníky. Ale tak dobří, jak se o nich traduje, zase nejsou…Jo, Honzo,“ obrátil se trenér na zaraženého a vyjukaného Lálu, „zrovna ten Gento, na kterého budeš hrát, není kdovíco. Viděl jsem ho několikrát a řeknu ti, že takových jako je on, u nás běhá na hřišti za korunu kornout. Co ti mám říkat? Vezmi ho z jedný vody načisto a bude to v pořádku.“

Na Jana Lálu měla Vytlačilova slova zázračný účinek. Nesmírně se mu ulevilo. V zápase pak hrál tak skvěle, že Gento si, jak se říká, ani neškrtl. I díky tomu jsme brankou Jozefa Štibrányiho vyhráli 1:0.

Hlavně toto vítězství nás posunulo do dalších úspěšných soubojů – ve čtvrtfinále s Maďarskem a semifinále s Jugoslávií, v nichž si Jan Lála vedl znovu skvěle. Do finále s Brazílii, které jsme po vyrovnaném průběhu prohráli 1:3, nemohl ale Jan Lála, který byl v Chile v životní formě, pro zranění nastoupit. Byla to velká škoda. Opora našich slavných „Chilanů“, hráč, jenž pojetím své hry naprosto spolehlivého a rychlého obránce, který se nebál při mnoha příležitostech i nebezpečně zaútočit, tím už tehdy plnil úlohu dnešního wingbacka, na hrací ploše citelně chyběl. Bylo to patrné v mnoha situacích.

Možná je to příliš odvážné tvrzení, ale s Janem Lálou v sestavě mohl být výsledek zápasu jiný. Třeba jsme se mohli stát mistry světa my, nikoli Brazílie.

Velkého ocenění se Janu Lálovi dostalo v roce 1964, kdy byl společně se Svatoplukem Pluskalem a Josefem Masopustem, který se stal jeho kapitánem, nominován do vybraného týmu Evropy v utkání proti Jugoslávii. To se uskutečnilo jako charitativní akce po zničujícím zemětřesení v makedonském Skopje. O dva roky později, kdy Slavia (nikoli Dynamo) už znovu patřila mezi přední týmy naší nejvyšší soutěže, byl Jan Lála vyhlášen nejlepším ligovým obráncem. V roce 1967 obsadil za Jánem Geletou 2. místo v anketě Fotbalista roku.

Petr Feldstein