Martyrium v Lembeeku

Souboje amatérů (profesionálové tehdy měli vlastní závod) se pod vedením trenéra Vojtěcha Červínka, bývalého úspěšného reprezentanta, účastnila i čtveřice československých závodníků – Radomír Šimůnek, Petr Klouček, Ondrej Glajza a Peter Hric.

Den předtím byl trať tvrdá, umrzlá. Ani pár desítek minut před startem se nezdálo, že v počasí dojde k radikální změně.

• Z časopisu Stadion
•  

Našim cyklistům pevný terén vyhovoval. Byli výborní především po technické stránce. Dokázali si poradit s prudkými sjezdy, ostrými zatáčkami, s vyčerpávajícím stoupáním. I nejobtížnější úseky zdolávali v sedle, nikoli po svých, s kolem na ramenou. Cyklokros je ostatně cyklistická, nikoli běžecká disciplína.

Když měli za sebou sotva polovinu prvního okruhu, začalo se prudce oteplovat. Trať změkla, za chvíli byla jako z vosku. Pak se umrzlý povrch změnil v rozčvachtanou břečku, ledové škraloupy v nekonečné, hluboké kaluže. Chvíli svítilo slunce, ale pak začal foukat ledový vítr. Zatáhlo se, znovu se zase rychle ochladilo, a závodníci těžko hledali cestu v bílé tmě sněhové vánice.

Čechoslováci vyklidili čelo. Snažili se jet dál i nadále v sedle, ale každého z nich postihl pád. A ne pouze jeden. Dopředu se dostali ti, kteří se rozhodli hlubokým blátem raději běžet. Bylo to spíš mistrovství světa v krosu než v cyklokrosu.

Veškeré medailové naděje tenkrát naši reprezentanti, kteří byli v cíli absolutně vyčerpaní, promočení a zmrzlí na kost, utopili v bezedném bahně. 8. místo Kloučka, 9. Hrice, 12. Glajzy a 14. Šimůnka, dvojnásobného světového šampióna z let 1983 a 1984 a i tehdy naší největší naděje, bylo tehdy považováno za velký neúspěch.

Radomír Šimůnek měl však největší triumf své kariéry před sebou. V roce 1991 se v nizozemském Gietenu stal už jako profesionál mistrem světa i v té neprestižnější kategorii – elite. A také nejlepším sportovcem tehdy ještě existujícího Československa.

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020