Mini golf

Ačkoliv po celé severní, jižní a západní Evropě naleznete statisíce lidí rok co rok v letních měsících pěstují už řadu let novou zábavnou hru s golfovou holí a míčkem, málokdo dosud ví, že již existují hráči minigolfu, kteří si hru upřesnili přísnými pravidly ve sport, řízený podle výkonnostních tříd a organicky navazující od národních soutěží až po mistrovství Evropy.

Rozšíření módního sportu v Evropě stál u kolébky Švýcar Paul Bangni. Název “minigolf” se přihlásil k zákonné ochraně, postavil první hrací plochu v Locarnu v roce 1953 a od té doby zadává do celého světa licence na stavbu minigolfových hřišť o 18 plochách. Minigolfová hřiště jsou vždy z betonu a pro 18 hracích ploch je potřeba pozemek o rozloze nejméně tří tisíc čtverečních metrů. Přísná normalizace těchto hřišť umožňuje, že hráči i na hřištích soupeřů najdou stejné podmínky jako ve svém klubu.

Ještě když v roce 1964 ve Wurzenmarku v NSR nastupovala jedno minigolfové družstvo k zápasu ve vínově červeném smoking a s motýlkem, pokřikovala na ně pár přítomných diváků: “Kde jste nechali své džezové nástroje?” Za pouhá tři léta se však v minigolfu prosadilo přiměřené sportovní oblečení. A jestliže ještě v roce 1965 se mohl kterýkoliv hráč přihlásit sám na mistrovství své země i na mistrovství Evropy a také tam startovat, je dnes i pouhé meziklubové přátelské utkání nemyslitelné bez předkládání registračních hráčských průkazů. V organizovaném minigolfu vládne zásada výkonu a pravidelný trénink je předpokladem. V tréninkovém program je kromě nácviku úderové techniky také gymnastika.

Minigolf, miniaturní golf, Gobigolf či malý golf – jak se různě nazývají odnože téže hry podle rozměrů hrací plochy – pravděpodobně nikdy nebudou sportem pro diváky. Je obtížné popsat průběh hry třeba v novinové zprávě, a tak chybí propagace. Budování hřiště, náklady na udržování a cestovné na zápasy si tedy musí hráči platit ze své kapsy, nenajdou-li ovšem štědrého mecenáše.

Fyziologickou hodnotu minigolfu neleze pochopitelně vůbec srovnávat třeba s plaváním, veslováním či lyžováním. Zvláště pro obyvatele velkých měst, kteří se jinak k nějakému tomu pohybu těžko odhodlávají, má však presto užitečný klad: Představuje soustavný a cílevědomý pohyb na zdravém vzduchu, prováděný pro radost z osobní šikovnosti a obratnosti v zábavné hře. Tam, kde není dostatek vhodného prostoru pro normální golfové hřiště, může minigolf přispět k tělesnému i duševnímu občerstvení a zotavení. V tom pak určitě není zanedbatelný. Oživuje například mnohé parky, ale také nerovné úhory na pokrajích průmyslových center a měst.

časopis Stadion, č. 36, 1967