Pohádka o fotbalovém skřivánkovi

Na samém okraji, rohu hřiště, kde je tráva nejhustší a kam se jen občas zatoulá křídlo, stíhá je míč, tam, mezi pampeliškami a chudobkami, založili si skřivánci skromné hnízdečko. Jaké pak bylo překvapení slavného pravého křídla a kapitána Slavie Medka, když se řítil za prudkým podáním pravé spojky a spatřil před sebou důlek s šesti kropenatými vajíčky! Krutý ten bojovník vykřikl úžasem a přeskočil obratně hnízdečko., neboť v jeho kosmatém, jizvami a modřinami pokrytém těle slídil duše něžná jako pomněnka. Pomlčel proto o svém nálezu, aby snad surový správce hřiště hnízdo nezničil. A vystřídal celou stupnici úskoků, snaže se od skřivánčího drobounkého obydlí odlákat hráče soupeřovy. Přes toto nadlidské úsilí zůstalo však jen jedno z vajíček neporušeno.

A z toho vajíčka se vylíhl na den sv. Jana malý skřivánek, právě v okamžiku, kdy slavný Jan Košek strašlivou ranou z třiceti metrů posla brankáře anglických profesionálů I s míčem do sítě. V této památné chvíli, když zaburácela Koškova rána a když všechen lid zařval “gól” a jásal radostí, vyhlédlo skřivánčí holátko ze skořápky a chladnokrevně odpískalo vítěznou branku Slavie.

Sotva se naučilo létat, dal tlustý správce rozkaz k pokosení trávy a skřivánčí Rodina se odstěhovala do Troje. Nadešlo jaro. Mladý skřivánek se měl poprvé vznést k oblakům a obveselovat oráče svou jásavou písní. Nechtělo se mu však do toho a on si řekl: “Já ptáče zrozené v nejslavnější chvíli SK Slávie, za burácení ran Koškových mám tady trylkovat nějakému traktoru? Při kopačce Medkově, která mi darovala život, nikdy!” A odlétl přímo na Letnou.

Při každém mači SK Slávie vznášel se pak vysoko nad hřištěm a nad hlavou svého pěstouna, kapitána Medka, a z hrdélka se mu lilo vděčné a procítěné “ dík, dík, dík”. A jednou nadešla chvíle, kdy se mohl odvděčit svému dobroději. Slavia hrála se Spartou pohárový zápas, a vedouc dvě minuty před koncem 1:0, měla pohár takříkajíc v kapse. Právě v té chvíli unikl Pilát červenobílé obraně a ocitl se sám s míčem před nechráněnou slávistickou brankou. Medek, jenž stál bezmocně opodál, klesl na kolen a zvedl k nebi oči, plné bezradného zoufalství. A skřivánek, porozuměv prosebnému pohledu, spustil se jako šipka nad branku Slávie a pronikavě pískl.

“ Co je?” tázal se mrzutě starý fotbalový vlk Pilát, zanechav hry.

“Nic není, “ odpověděl ctihodný soudce Pleskot. “Já jsem nepískal.” To však byl Pilát obklopen třemi slávisty a míč odkopnul do bezpečí. Tak zachránil vděčný skřivánek pohár pro Slávii a jejího kapitána.

To se událo, jak jsem již řekl, v oněch dávných dobách, kdy naši fotbalisté roznášeli po světě slávu českého jména. Ze skřivánka se stal však starý, mrzutý skřivan, kterému je dnes docela lhostejno, kde právě provozuje své zaměstnání. “ Všecko jedno,” říkává, “ trylkuješ-li dnes nad polem nebo nad fotbalovým hřištěm. Tam i onde,” dodává s povzdechem, “ stejně to vorají”.

J. Žák, V. Rada, Pionýrská stezka, roč. I., č. 2, 1971