Padesát let historie (1968)

Nejsem matematik. Leč vím, že polovina ze sta je padesát a padesát je zase zrovna polovina století. Vezmeme-li v úvahu, že jako lidé spořádaní jsme se jali čítat historii tělesných cvičení od doby tělocviku organizovaného, tedy od dob Dr. M. Tyrše, což bylo vice než před sto lety, pochopíte, proč poněkud zaskočil návrh kolegů z naší redakce, kteří připravovali tento magazín.

Heleď, zavzpomínej – povídali – upni svůj vnitřní zrak na těch pouhých posledních padesát let, na tu dobu, co existuje republika, a pověz, co se dělo na hřištích, mimo ně a vůbec…

Má to být historie, balance, kolik svazků, v kterém roce to vyjde? Tázal jsem se napjat. Žádná historie, žádný svazek, tak akorát šedesát řádek, jen letmé zavzpomínání, však víš – uspokojovali mě.

Nevěděl jsem. Osobně bych si mohl vzpomenout akorát na okopané palce a hadrák a modřiny, vyzískané na různých nářadích a náčiních. A to ostatní? Co si v paměti vybavoval dříve? Byl to Sokol, ale byla i Sparta. A Slavia. Existoval fotbal jako takový, první část tradice měl již napsánu cyklistická Mochov a v historii atletiky Běchovice. Přibývalo sportovců I sportů – a už tehdy si nestor sportovních novinářů J. M. Horáček a s ním i jiní povzdychli, že tělesná výchova a sport se tříští, místo aby šly společně za jedním cílem.

Měl bych zřejmě vyprávět o naší ženské atletice, jež se zrodila v roce 1921 a po několik dalších let se honosila světovými rekordmankami, neměl bych zapomenout na olympijský bronz tenisový z roku 1920, kdy Žemla a Skrbková se uplatnili ve smíšené čtyřhře. A víte, že naše ženy na Světových hrách 1030 se staly mistryněmi světa? Nebo že jsme v roce 1932 postavili první Zimní stadion na Štvanici? Jářku, na co všechno by se mělo zavzpomínat! Na památku hned několika vynikajících fotbalistů, jež příliš neovlivni ani jednoduchý profesionalismus roku 1925. Na zrod Středoevropského poháru v Praze. Na Josefa Laufra, který poprvé u nás poslal do éteru fotbalovou a pak při startu Manitoby I hokejovou reportáž.

Byl také sny a plány. Pražská samospráva už tehdy prohlásila Vltavu za největší pražskou stoku a toužila po koupališti pro 8000 návštěvníků na Štvanici, včetně závodního plaveckého bazénu, snila o fotbalovém stadionu pro 60 000 diváků, i o dřevěné cyklistické dráze na Letné.

A byla to též doba mainské spartakiády. I několika sokolských sletů.

Na moc a moc faktů, jmen, událostí a příběhů by bylo záhodno vzpomenout, než bych se dostal přes temné léta nesvobody, až k poválečnému optimistickému nástupu, k době, která teprve mohla uskutečňovat staré sny, i když ne zcela, úplně. Pan J. M. Horáček a mnozí jiní by jistě měli radost: tělovýchova a sport se konečně daly do kupy, chytily za jeden provaz.

A dnes? Rušný čas tříbení názorů, hledání, tápání, ale i nové výstavby. A především existence jedenapůlmilionové tělovýchovné a sportovní organizace. To je síla, která je znát, má v naší společnosti své místo, musí se s ní každopádně počítat.

Člověka to znovu láká vypočítat úspěchy. Ty nové, nedávné, čerstvé: Fotbalisté byli ve finále mistrovství světa a skrz jen kulatý nesmysl se postarali jaksepatří a o známost a slávu Československa ve světě. Hokejisté se už dávno nebojí Kanady. Diskař Daněk se může měřit s nejlepšími Američany…

A nakonec si zřejmě uvědomuji, že směstnat 50 let sportu do 60 řádek je úkol vpravdě sisyfovský. Porto se zavčas vzdávám s nadějí, že se o tom půlstoletí ještě leccos dozvíte na dalších stránkách…

Vladimír Novák, Magazín Čs. Sport, 1968