Prababička na ledové ploše

Rozhodně to nebylo nijak jednoduchou věcí, když se prababička chtěla jít klouzat. Ovšem jako mladé děvče. Tehdy vládly totiž ještě zastaralé názory, nikdo se nesměl umazat, nebo potrhat si šaty. Vůbec všechno bylo zakázáno a zejména pád mladé dívky na ledu. Ježkovy oči! Copak může být něco pořádného z holky, která padne na ledu?

Nehledě k tomu všemu, byl hlavní úraz v tomto: kotníky nožek a místa nad nimi musila být úplně skryta sukněmi, které sahaly až tam, kde začínaly botky. Neboť tehdy měli muži horkou krev a vlající licousy: jejich prudké vzrušení, když zahlédli na okamžik kousek kotníku, zabaleného v tlusté, pletené vlně, roztavilo by dnes úplně všechen led na Zimním stadionu.

A jestliže tehdy vyjelo sil silné (tehdy silné) pohlaví na led, pak všechny dívky, které zůstaly doma prohloupily. Neboť sami velcí klasikové své doby holdovali ledu a bruslím, Klopstock, Goethe, Herder a mnoho jiných. Brusleníkvetlo hlavně v Německu, kam bylo zavedeno ze severských zemí a z Holandska. Dámy bruslily málo. Ty se chodily vozit na led většinou jenom na saních, ačkoliv jim starý matematik a učitel tělocviku, Gerhard U. Vieth, ve své Encyklopedii tělesných cvičení říkal: “Dívka může při pohybu na ledě vyvinouti velikou grácii a jest s podivem, že naše dámy, které jinak své věci dobře rozumějí, nechávají tuto příležitost nevyužitu. Bylo by nejšikovnější pro ně, jež se tak rády dávají zobrazovat a zbožňovat, kdyby jako samy předměty básnických zbožnění sklouzaly po křišťálovém zrcadle.”

Starý Veith byl velmi galantní. Na ledu nacházeli hrdinové tehdejšího Parnasu své nejlepší verse a svou prosu. Sám Herder vola nadšeně:

Tančíme, plujeme na znějícím moři, stříbrné krystaly pod nohama hoří. Ocel máme jezdcem, jedem v nebes záři, lehounké vánky nám letí kol tváří, tak letíme, bratří, svým letem zpiti, k neznámé metě, do víru žití.

Ve sbírce Goethových, Platenových a jiných básníků, nacházíme nadšené I smutné básně, opěvující krásu ledního sportu.

V Německu první začaly bruslit Norimberčanky, ale nikoliv na vysokých, úzce zbroušených bruslích, nýbrž na nízkých, širokých a ploše zbroušených, na kterých se dalo jet pouze rovně dopředu, neboť kroužky a krasobruslařské kousky byly pokládány za nevhodný výstřelek pro něžné pohlaví. Většinou však zůstávaly dámy u jízdy na saních, o kterých píše neznámý v Gothajském kalendáři 1788: A také děti a dívky mohly se zúčastnit jízdy na ledu, byly vynalezeny male saně, které stojí na dlouhých železných, vpředu zahnutých tyčích. Muž, nebo milenec stojí na bruslích vzadu za saněmi, které obyčejně mají jedno nebo dvě místa a posunuje je rychle před sebou.”

Také byly plachetnice, 5 metrů dlouhé, s velkými plachtami. Rychlost těchto plachetnic, když se vítr opřel o napjaté plachty, přesahovala všechny představy, chvílemi jako by letěly po ledě, samotná jízda na nich byla označována jako velmi nebezpečná, neboť při velké rychlostí se těžko dýchalo a docházelo k četným onemocněním.

No, a nyní opřena o ruku kavalírovu, vstoupila prababička do saní, ale nenechal se za ruku dlouho držet, neboť mama dívala se kukrem a dávno už zapomněla, že bývala také mladá. Kavalír měl šarlatově červený kabátec, lemovaný černým astrachánem, tmavohnědé kalhoty, vysoký klobouk a temnělesklé boty. Také jeho dáma vyhlížela velmi pestře: pod karmínově červenám pláštěm modrý kabát, který vzadu přecházel v pelerínu a vpředu sahal až ke kolenům, polskou čapku se zlatými šňůrkami, k tomu bílý závoj a rajku. Na noho červené botky a kožešinu.

Zaplať pánbůh, dnes jsme na tom lépe se svými svetry, krátkými sukénkami a volnými koleny. A nikdo nás nezatracuje, když upadneme na ledu.

Článek z časopisu STAR, č. 51-52, 1934