Raškův Frenštát či frenštátský Raška

Nevím, jak může být přijato podobné tvrzení, jestliže spojuji rodné místo se sportovcem. A přece si myslím, že spojení Raškův Frenštát či frenštátský Raška je ukryté mnohé z toho, čím v posledních letech udivuje náš první zlatý sportovec zimních olympijských her a po Čáslavské i náš loni nejlepší sportovec. Snad následující řádky mé tvrzení podepřou lépe než pouhá slova, protože hlavně ve sportu je řeč faktů důležitější než úvahy.

Tady se narodil

Narodil se uprostřed války, v jedenačtyřicátém roce, na Valašsku. Nežilo se zde nikdy snadno, země nemá mimořádné dary, každý se musí přičinit. Za války se právě na Valašsku ukázalo zdravé jádro. Valaši v řadách partyzánů představovali sílu, ve zdejších obcích je hodně památníků se jmény těch, kteří padli se zbraní v ruce – včetně Raškova strýce Emila.

Po válce se na Valašsku zase začal těžký zápas s půdou, rodil se průmysl. Při tvrdosti a svéhlavosti Valachů (i jejich smyslu pro fair play a rozum pod čepicí) jim nikdo nic nedal laciněji ani tentokrát.

Mladý Raška se narodil v rodině valašského starousedlíka. Raškova Rodina, to je Frenštát, praděd, děd, otec. Hory jsou tady dokola v téměř uzavřeném kruhu, klukům brzo sílí nohy a lyžařina je denim sportem. I zima tady trvá déle.

Nikdo samozřejmě nemůže říct, že z toho či onoho kluka bude později dobrý sportovec. Tím méně o Jirkovi Raškovi, třebaže od šesti let poznával na lyžích každou mez. Jenže v devíti letech mu zemřel otec a bylo nutné, aby Jirka pomáhal vice mamince a v domácnosti. Čtyři děti byly pro vdovu velkou starostí.

“Řekla jsem si, že všichni musí dostat dobrý základ, vyučit se”, vzpomíná paní Bedřiška Raškova, maminka olympijského vítěze. “Oba synci chtěli sportovat. Nebránila jsem jim, ale nejprve byly školní povinnosti pak pořádek doma a teprve nakonec sport. Naučil se vážit volných chvilek, využít každé hodiny. Později se jim to vyplatilo. Ani dnes by Jirku nenapadlo jen tak se projít, korzovat. Litoval by, že mezitím mohl udělat…”

• na procházce s manželkou
• při grenobelském skoku
•  

U prvních svůdců

Jirka začal se sjezdařinou. Frenštátské družstvo vedl Ing. Zdeněk Parma, mistr republiky z roku 1952. Raška byl u něho v družstvu jedním z řady. Nerad se loučil, ale už bylo rozhodnuto – musel do učiliště v Příboře, vyučit se strojním zámečníkem. Dvakrát se mu nechtělo, doma je líp, kamarádi, lyžařina, každý metr vlastní nohou vyzkoušený. Ještě, že Příbor není daleko.

Tělovýchovný instruktor Paják si brzy všiml houževnatého frenštátského “ogara” a pro sport ho uměl brzo získat i na učilišti. Doma pak byl trvalým sportovním “svůdcem” Zdeněk Bartoš, Jirkův bratranec.

“Měl bych začít tím, že na Valašsku sice bylo dost životních starostí, ale lyžařina byla jednou z mála zábav, na kterou si lidé čas udělali” říká mi. “Raškova Rodina se ve sportu nijak významně neposadila, ale skoku na lyžích se vlastně věnuje už generace. Závodil náš strýc Emil, další strýc Rudolf, s troškou do mlýna sem přišel i já, když jsem se stal v roce 1959 přeborníkem kraje a dostal jsem se do širšího družstva reprezentantů. Jirka donesl štafetu na samý vrchol, k olympijskému vítězství. Nevím tedy – kam až by se dostal jeho syn, Jirka junior.”

Ivan Witz, Časopis - Reportér, 6/1969 (zkráceno)