Taxisův příkop

Dva metry hluboký, pět metrů široký příkop s oficiálně 150 centimetrů vysokým (ve skutečnosti to bývalo ještě o dost více) a 150 centimetrů širokým živým plotem před ním, respektive nad ním, vyvolával od samého počátku u těch, kteří chtěli v Pardubicích vytvořit kontinentální obdobu ostrovní Velké národní steeplechase v Liverpoolu, spory o to, zda tato překážka vůbec má či nemá právo na existenci.

K jejímu zdárnému překonání bylo třeba, aby se kůň a jezdec vznesli do téměř dvoumetrové výšky a potom překonali vzdálenost sedmi a půl, či ještě lépe osmi metrů.

Odpůrci gigantické překážky se soustředili kolem jednoho ze zakladatelů Velké pardubické, prince Emila Fürstenberga. Chtěli ji buď úplně zrušit, nebo alespoň zmírnit, změkčit její parametry, které považovali za příliš kruté.

Skupina, která překážku, která se nejdříve jmenovala Velký příkop, hájila, byla reprezentovaná knížetem Egonem Maximilianem Thurn-Taxisem. Ten se prý tehdy při jedné z vášnivých debat otočil právě k představiteli oponentů a pronesl památnou větu, od té doby mnohokrát tradovanou a s mírnými obměnami citovanou.

Měla znít přibližně takto:

„Jasnosti, vy ani já již tuto překážku rozhodně skákat nebudeme. Proto nevidím důvod, proč bychom ji neponechali v kurzu nebo abychom ji někomu ulehčovali…“

To později rozhodlo jak o jejím názvu Velký Taxisův příkop, tak i o tom, že v kurzu Velké pardubické ve své původní podobě (až do roku 1992) zůstala.

Právě ona Velkou pardubickou nejvíc proslavila a dodala jí nenapodobitelné charisma. Bez ní by dostih nebyl tím, čím byl. A čím, ač v roce 1993 došlo k jeho výrazným úpravám, stále je.

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020