Tenkrát v Sarajevu

Žene hustě padající sníh hned na jednu, hned na druhou stranu. Teploměr ukazuje deset stupňů pod nulou.

Z kvarteta československých závodnic vybíhá na trať jako první Dagmar Švubová. Drží se dobře, a když se v posledních metrech svého úseku dotkne hůlkou Blanky Paulů, nevypadá to s našimi barvami špatně. Po Blance Paulů se do této dívčí války vydává Gabriela Svobodová (za necelých šest let se jí narodí dcera stejného křestního jména; později se jako Soukalová či Koukalová stane jednou z nejlepších biatlonistek světa) považovaná za relativně nejslabší článek čtyřdílného řetězu československé štafety. Na poslední předávku dobíhá na čtvrtém místě a pomyslný kolík předává Květě Jeriové.

Poslední členka štafety Norska Berit Aunliová je už daleko vpředu, zřetelný náskok před Jeriovou mají i Finka Marja-Liisa Hämäläinenová a sovětská lyžařka Raisa Smetaninová. Naše naděje na medaili jsou teď dost zaváté.

Květa Jeriová (tentýž rok se provdá za veslaře Zdeňka Pecku), která už tady v Sarajevu získala v individuálním závodě na 5 km olympijský bronz, stejně jako čtyři roky předtím v Lake Placid, se nechce svým soupeřkám dívat až do cíle na záda. Běží největší závod svého života. Přesto, že pronásleduje nejsilnější možné soupeřky, dostihne je. Norky už se dohonit nedají, ale jde o stříbrnou a bronzovou medaili. A také o nešťastnou „bramborovou“ za „pouhé“ čtvrté místo. Tu nechce Květa připustit.

První odpadá z bitvy této trojice Smetaninová. Pak ztrácí i Finka Hämäläinenová (po čase známá jako Kirvesniemová). A před tou Květa Jeriová stříbro uhájí. Za cílem sice padá, ne však únavou, ale radostí a štěstím. Snímek s její rozesmátou tváří, se kterou v pozadí kontrastuje zklamání a údiv Finky, obletí celý svět.

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020