V mlze nad La Manchem

Na pondělí 9. listopadu 1948 bylo stanoven termín mezistátního utkání Velká Británie – Československo v Londýně. Většinu našeho reprezentačního týmu tehdy tvořili hráči, kteří v roce 1947 získali na šampionátu v Praze pro naši zemi první titul mistrů světa a v únoru následujícího roku stříbro na ZOH ve Svatém Mořici.

V důsledku složitostí, které nejspíš nebyly náhodné (v Československu panoval už tři čtvrtě roku komunistický režim), se situace vyvinula tak, že v neděli 8. 11. nedorazilo z Paříže do Londýna celé naše mužstvo. Kromě funkcionářů Cvetlera a Pernici a trenéra Vodičky v Heathrow přistáli Bohumil Modrý, Oldřich a Vladimír Zábrodští, Augustin Bubník, Václav Roziňák, Vladimír Kobranov, Miroslav Sláma a Přemysl Hainý.

Na palubu letadla, kde národní tým hrál v hlavním francouzském městě předtím s týmem Club Racing Paris, s nimi nemohli nastoupit Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják a Karel Stibor. Z nepochopitelných důvodů neměli ještě v tu chvíli vyřízena britská víza. Měli je obdržet až následující den. Náhradní brankář Zdeněk Jarkovský a Zdeněk Švarc víza sice měli, ale byli ještě v Praze. Den předtím jim místa v letadle před odletem z Ruzyně na poslední chvíli „vyfoukl“ tehdejší ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis s doprovodem…

V neděli 8. listopadu dorazili Jarkovský a Švarc do Paříže, kde se připojili ke čtveřici, která už mezitím víza dostala. Těchto šest československých hokejistů a dva členové posádky nastoupili do malého dvoumotorového letadla Beechcraft 18. To se, směr Londýn, vzneslo do vzduchu za stále houstnoucí mlhy s dvouhodinovým zpožděním – v půl páté odpoledne. Od té doby ho nikdy nikdo neviděl.

Zmizelý stroj se už nepodařilo najít. Po dlouhé době vydal kanál La Manche na hladinu dvě těla. Jedno z nich nepochybně patřilo pilotovi a kapitánovi letu René de Narbonnovi, za války statečnému letci Royal Air Force. Druhé ostatky se identifikovat nepodařilo.

Petr Feldstein