Vlasov versus Žabotinskij

V tahu se Vlasov dostal na 197,5 kg. Žabotinskij vzepřel o 5 kg méně. V trhu zvedl Vlasov 162,5 kg, Žabotinskij byl o 10 kg lepší. Vedl teď o 5 kg. To Vlasov nemohl překousnout. Po třech svých předcházejících pokusech požádal ještě o čtvrtý, už neoficiální. Také na 172,5 kg. Byl úspěšný, jenže do celkového součtu se mu už nemohl započítat. To Vlasov dobře věděl. Byla to „pouze“ jeho psychologická, demonstrativní zbraň, která měla Žabotinského rozhodit.

Ve třetí části trojboje, nadhozu, Vlasov nejdřív hravě zdolal 205 kg. Žabotinskij volil o 5 kg méně. S touto zátěží si také poradil. Vzápětí ale činku upustil na zem a s bolestnou grimasou se chytil za rameno.

V druhém pokusu si Vlasov jistý si tím, že Žabotinskij, není v pořádku, a že tedy není třeba zvednout víc, nechal naložit „jen“ 210 kg. Zvládl je bez problémů. Celkově nyní vedl o 5 kg a při evidentně nedobrém zdravotním stavu svého soupeře se domníval, že druhé olympijské zlato už drží v ruce.

Na čince teď bylo 217,5 kg a Žabotinskij podle očekávání neuspěl. Měl však ještě jeden pokus. Při něm Žabotinskij, najednou usměvavý a rázem v pořádku, činku zkrotil. Radostí pak skákal po podiu a objímal se se svým trenérem Alexejem Medveděvem, jenž k němu vyrazil ze sálu v zázemí rychlostí vystřelené dělové koule.

Bylo rozhodnuto. Žabotinskij zvedl v trojboji o 2,5 kg víc než Vlasov. Ten už žádný další pokus neměl. Hlavně si ale vyčítal, že neprohlédl trik vymyšlený zcela jistě Medveděvem. Žabotinskij totiž své zranění jen předstíral. Vlasov, nejlepší vzpěrač světa, tak nestál na nejvyšším stupni vítězů poprvé po šesti sezónách.

Jurij Vlasov se s touto porážkou také nikdy nesmířil. Ještě v roce 1989 napsal: „Vždy jsem ctil čistotou a nestrannost silových soutěží, do nichž vzpírání patří. Až v té tokijské noci jsem pochopil, že přece jen existuje síla, která nemá s touto čistotou a nestranností vůbec nic společného.“

Petr Feldstein