Zlatý míč na Strahově

Zaplněnými ochozy stadiónu na Strahově, který byl domovem fotbalistů pražské Dukly, se proháněl ostrý ledový vítr. Chvílemi poletoval i sníh. Do zahájení druhého zápasu čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí mezi Duklou a Benficou Lisabon zbývalo několik minut, když na hrací plochu vešla skupina mužů v civilním oblečení.

Byl mezi nimi i šéfredaktor časopisu France Footbal Max Urbini. Jeho úkolem bylo předat Zlatý míč nejlepšímu evropskému fotbalistovi roku 1962. Tím byl tři měsíce předtím dříve vyhlášen hráč Dukly Praha, našeho tehdy nejlepšího klubového mužstva, teď 32letý Josef Masopust. Tvůrce jeho hry i hry reprezentačního týmu Československa, které se v létě na šampionátu v Chile stalo vicemistrem světa.

Chvíle kdy poprvé a na dalších 40 let naposledy převzal Zlatý míč náš fotbalista, byla neuvěřitelně skromná a krátká. Skoro by se dalo říct, že proběhla jakoby mimochodem. Přestože to byla událost o mnoho významnější než samotný zápas, který se potom konal. Při vší úctě k tomuto utkání i k soupeřům, kteří se v něm střetli, i k nejlepšímu hráči Benficy, slavnému Eusebiovi, jenž obsadil v anketě za československým fotbalistou druhé místo. A který byl také jedním z prvních, kdo svému přemožiteli v anketě gratuloval.

Z tohoto slavnostního aktu existují jen fotografie. „Hýbací“ obrázky, přestože právě na těchto snímcích je vidět, že ho natáčeli přinejmenším dva kameramani, se buď nezachovaly, nebo vězí někde tam, kde o nich nikdo neví. Když jsme v České televizi po roce 2000 připravovali v průběhu patnácti let o našem Fotbalistovi století postupně tři filmy, dělali jsme všechno možné, abychom je našli. Marně.

Po zápase se Benficou, která tehdy v PMEZ obhajovala vítězství z předcházejícího roku (v nezapomenutelném finále porazila Real Madrid), odjel Josef Masopust domů v Dejvicích tramvají. Nastoupil do na Malovance, když předtím ve velmi nevlídném, ještě zimním dnu, sešel na stanici ze strahovského kopce. V ruce držel tašku s trofejí, kterou mu pár hodin předtím pan Urbini předal.

Doma ji ukázal manželce Věře i dětem – osmiletému Toníkovi a čtyřleté Ivance. Pak Zlatý míč uložil na významné místo ve vitríně. Až pozdě večer, když už všichni tři spali, ji letmým dotykem dvou tří prstů pohladil.

Petr Feldstein