Existuje česká tenisová škola? (Z. Žofka)

Václav Klaus ve své pozoruhodné knize Velcí ekonomové jsou mou inspirací píše:

„Z dějin se dozvídáme i to, že se ty nejdůležitější ekonomické poznatky většinou nezrodily v hlavách izolovaně bádajících jedinců, nýbrž v rámci ekonomických škol. To ostatně není jen znakem ekonomie. Vrcholná výtvarná díla také často vznikala v rámci nějaké malířské školy. V šedesátých letech se stala pojmem česká filmová škola, která si získala věhlas i ve světě a která „stvořila" velké filmové osobnosti. Totéž se dá říci o české hokejové škole. Proč má „škola" takový význam pro dosahování skvělých výkonů? V rámci školy se uchovává a z učitelů na žáky předává ta nejlepší tradice. Příslušníci školy cítí jistou sounáležitost a brání tradici školy vůči jiným směrům. Jejich snaha vyrovnat se svým učitelům i sobě navzájem je pro každého z jejich účastníků obrovskou motivací“.

Existuje tedy Česká trenérská tenisová škola?

Kdo byl nebo je vaším učitelem?

V době, kdy jsem začínal s tenisem – v letech 1966-67 - byl takovým fenoménem trénink u pana doktora Startla, který vychoval, respektive dal základy mnoha později špičkovým hráčům té doby. Naprosto unikátní byly jeho zimní tréninky. Jedinou možností trénovat v zimě byly 3 antukové kurty na Klamovce. Žádné jiné kurty neexistovaly a na Klamovce tedy trénovala absolutní špička našeho tenisu od Kodeše po vybrané žáčky a dorostence.

Dr. Startl trénoval v zimě v hale v Korunovační a jeho základní metodou byl trénink na zdi. V řadě jsme museli chodit a přesně trefovat míče, abychom se posouvali zleva doprava a přitom přenášeli váhu z nohy na nohu. Samozřejmě existovaly i varianty „chodit pozadu“, tedy jaksi ustupovat. Přitom všem kladl hlavní důraz na práci nohou (zeď v té době byla součástí snad všech tenisových klubů a byla velmi často využívána). Já jsem trénoval se svým otcem a k panu Startlovi jsem docházel jen jednu zimu. Přesto udělal v mé technice jednu základní změnu, a sice že mi změnil držení u forhendu. Do té doby jsem měl stejné držení (bekhendové) na oba údery. Pamatuji se, že jsem ze začátku po tomto zásahu trefoval nějakou dobu míčky ne nad lajnu na zdi, ale hodně pod ní někdy dokonce i do země.

Ale určitě mně to do budoucna hodně pomohlo. Lišilo se to od generace přede mnou, která držení neměnila. To byla generace Honzy Kodeše, jehož bekhend byl fantastický, ale forhend (s bekhendovým držením) byl určitě jeho slabší úder. Kodeš začínal na Štvanici pod vedením pana Semeráda, který byl de facto předchůdcem pan Startla. Mimo Kodeše vychoval i další skvělé hráče zejména pak Honzovu sestru Vlastu (později Vopičkovou), 1. hráčku tehdejšího Československa a čtvrtfinalistku Roland Garros. Protože to ale bylo „přede mnou“, tak o jeho metodách vím velmi málo a to ještě z doslechu.

Takovým „klenotem“ Startlovy školy byl Ivan Jankovský. Byl to vynikající hráč, který suveréně vyhrával žákovské a juniorské soutěže, nejen díky talentu, ale i díky své fyzické vyspělosti. V 16 letech se dostal do desítky na celostátním žebříčku dospělých. Dalším Startlovým produktem, byla Regina Maršíková. Byla mnohonásobnou mistryní Československa v žákovských i juniorských kategoriích, dvojnásobnou mistryní v dospělých a na Roland Garros se dostala do semifinále v singlu a vyhrála tam debla.

Musíme si uvědomit, že v té době neexistovaly mobily ani počítače a video bylo v plenkách. My reprezentační junioři jsme měli možnost jedenkrát za rok se nechat natočit a shlédnout. Mimo Wimbledonu nepřenášela žádné turnaje ani televize, takže nebylo moc z čeho se učit respektive okoukávat. Proto také hráli hráči různými styly, někdy velmi zajímavými, ale o to účinnějšími. Nebylo možné okopírovat Borga jako to potom udělal Peter Lundgren (pozdější trenér Federera a Murrayho) nebo Dimitrov, který technicky vypadá jako kopie Federera. Takovou vlaštovkou a jedinou knihou té doby byla publikace Oty Meruňky „Jak hrají mistři“. Na rozfázovaných fotografiích jsme mohli okoukávat styl zahraničních hráčů, tehdy zejména Australanů, kteří v té době vládli světovému tenisu. Takovým meritem té doby byla teze, že při základních úderech musí být pevné zápěstí. Proto mně například nebyla doporučována hra na klavír. Pravidla byla poměrně ortodoxní a striktní.

Jelikož tehdejší mocipáni měli neomezenou moc a nemuseli svá rozhodnutí odůvodňovat, razila se teorie, že obouručný bekhend je slepá ulička. Tomáš Šmíd, od žáků československá jednička a pozdější mnohonásobný DC reprezentant hrál do svých zhruba 13 let výborný liftovaný bekhend obouruč. Bylo mu řečeno, že pokud ho nepředělá na jednoruč, nebude nominován na reprezentační zájezdy. Nezbylo mu než poslechnout a naučil se-naštěstí pro něj-vynikající jednoručný slice, ale prohoz z bekhendu byl od té doby jeho slabinou. I tak to dotáhl na žebříčku ATP na 11. místo v singlu a na 1. v deblu. Ale na ty nejlepší hráče té doby a na lepší než čtvrtfinálové účasti na Grandslamech to kvůli tomu nestačilo. Škoda!

Bylo to ještě před tím než se na Štvanici při DC Československo – Švédsko objevil v roce 1973 tehdy patnáctiletý Bjorn Borg. Prohrál sice oba své zápasy jak s Honzou Kodešem, tak s Frantou Pálou 0:3 na sety, ale předváděl přeliftované údery z obou stran, z té bekhendové obouruč. Začalo ho napodobovat mnoho mladých hráčů na světě a obouručný bekhend tak měl otevřenou nejen cestu do světa, ale i u nás. Co se týče topspinu, ten českou školu moc neovlivnil. Jen výše zmiňovaný Tomáš Šmíd, začal po jednom zahraničním zájezdu hrát přeliftovaný forhend, který nazýval vrtulí. Pamatuji si, že tehdejší státní trenér Pavel Korda, přezdívaný „huňáč“, byl z toho na infarkt.

• Mistr ČSSR do 12 let
• Přerov 1969
•  

Tehdejší socialistické zřízení paradoxně a nechtěně způsobilo některé pozitivní věci. První bylo, že trenéři nebyli placeni od hodiny a tím pádem se hrály individuální hodiny, tj. trenér s jedním hráčem. Takovýchto hodin byla převážná většina a skupinový trénink de facto neexistoval. Když jsem bezprostředně po pádu železné opony opustil místo šéftrenéra Sparty a odjel trénovat do Německa, byl poměr naprosto opačný a to zejména z finančních důvodů, kdy se náklady hodiny dělily počtem účastníků. „Optimální cesta“ je dle mého názoru někde mezi, ale daleko víc k individuálním hodinám, protože jinak správnou techniku v mladém věku nelze naučit. Protože bez omezení mohlo vyjíždět tak 5 nejlepších hráčů republiky, hodně ostatních výborných hráčů hrálo domácí turnaje, na kterých se nadějní junioři mohli „vyhrát“. Třetí podstatnou věcí bylo, že ti hráči, kteří nemohli vyjet za hranice, končili kariéru poměrně brzy a stávali se trenéry. Ale stalo se to vždy až po úspěšné hráčské kariéře a nebylo vidět dvacetileté „trenéry“ s košem míčů, jak je tomu často dnes. Bylo běžné, že vedle specializace tenisu na FTVS měli i jiné vysokoškolské vzdělání jako ing. Jan Kurz, ing. Petr Huťka, MUDr. Ladislav Trávníček, JUDr. Zdeněk Žofka a mnozí další. Kvalita trenérů i s mimo tenisovým rozhledem u nás byla v té době na velmi vysoké úrovni a tomu odpovídala i produkce špičkových hráčů.

Co se týče topspinů, éra Borga českou metodiku výrazně neovlivnila. Zůstala u klasických úderů. Snad s výjimkou Ivana Lendla a Karla Nováčka a možná i Libora Pimka hráli českoslovenští a později čeští špičkový hráči bez výrazných topsinů a to trvalo až do nedávné minulosti či současnosti viz Jiří Novák, Bohdan Ulichrach, Radek Štěpánek, Tomáš Berdych. Ted už žádné špičkové hráče nemáme…

Na základě výše zmíněného se tedy domnívám, že česká/československá škola existovala. Svědčil o tom mimo jiné i zájem o naše trenéry v zahraničí. František Pála byl státním trenérem v Belgii, Zdeněk Žofka v Německu a Anglii, Jan Kukal, Jan Šimbera a Petr Huťka v Rakousku a mnoho dalších trénovalo v zahraniční v klubech. Toto v současné době de facto neexistuje. Myslím si proto, že v současné době už žádná česká tenisová škola není.

Zdeňka žofky se ptal: Daniel Markvart.

Historické sportovní vybavení na: FANZONE