Příznivcům a členstvu S.K. SLAVIA, 1946

Ale shodou okolností je to právě S.K. Slavia, který byl válkou — zejména v její poslední fázi — postižen a poškozen tak, jako snad žádný jiný z velkých sportovních klubů republiky. Pravda, stará a nevyhovující provisoria na letenském hřišti neuspokojovala žádného poctivého slavistu. Bylo jich jistě málo, kteří viděli požár klubovny a tribun na Letné, který založili Němci ve slepém vzteku při odchodu z Prahy v posledních dnech války, ale těm slavistům, kteří tento požár přímo viděli, se srdce jistě mnoho nesvíralo, neboť myšlenka na novou tribunu a klubovny, prostě nové sídlo, se přímo vázala k požáru přestárlých zařízení.

A přece tento požár byl pro nás doslovnou katastrofou. Dodnes jsme bez přístřeší a bez střediska. Co to znamená pro klub s tak bohatě rozvětvenou činností, není třeba podrobněji líčit. Téměř dva roky usilujeme o vybudování nového hřiště, nasazujeme všechny své síly, věnujeme věci všechnu svoji energii, vyčerpáváme všechny způsoby, neopomíjíme jediné příležitosti. Všechno je marné a bezvýsledné. Jsme sice všude vlídně přijímáni, pro kritický stav Slavie je všude pochopení, všude je slibována pomoc, ale prakticky jsme se nedostali z místa, prakticky se nestalo dosud nic. Žádný pozemek jsme pro své hřiště nedostali, peněz na stavbu je mizivě málo na dnešní drahotní poměry a ty, které máme, postačí těžko na provisorium. I když jsme se rozhodli pro provisorium, máme na svém nynějším pozemku lhůtu jen dvouletou, a tu by bylo těžko stavět něco nákladnějšího, když nařízení praví, že v půlroční lhůtě musíme všechny stavby odstranit. Tvrdíme, že i něco malého je více než nic a pomůžeme si letošního roku na jaře aspoň nouzově. Na provisorium nikdo nic nepůjčí...Na provisorium stavět nelze!

Dovolávat se svého díla? Ukazovat na své zásluhy? To všechno ani dnes nemá smyslu, ani to není účinné. Je to jako začarovaný kruh. Nelze se pohnout z místa. Po zdolání deseti překážek objevuje se dalších deset. Ovšemže neroníme slzy v koutě. Jsme sportovci a hledíme si výpomoci sami. Jak to vypadá v praxi? Postavili jsme šatny pro větší odbory, to jest dřevěné baráky, velmi nákladné, a přitom jen nejnutněji vybavené. Musíme všecky podniky konat na cizích hřištích, za uplynutý rok nás to stálo velmi mnoho peněz, a tu ještě musím vyzvednouti v pravdě sportovní pochopení našeho spřáteleného klubu AC Sparta Praha, který nám sportovně vychází vstříc. Máme 14 sportovních odborů v klubu a každý cvičí a provozuje sport jinde. Za těchto okolností můžeme bez nadsázky nazvati na práci klubovních činovníků maximální — a to se koná zdarma! Víc už dělat nelze.

Důsledky se přirozené objevují. Přiliv mladých do činovnických řad prostě ustal. Staří obětavě pracují dál. Klub se svým starým slavným jménem jim přirostl k srdci. To jsou vzory kázně a lásky ke klubu a ke sportu. Také jsou tu případy nekázně a nepochopeni, ba také škody. To nese tento neutěšený stav, v němž se klub nachází, neutěšeně s sebou. Rozumíme tomu, ale nepřijímáme to s žádnou lhostejností. Vidíme, že na druhé straně jsou případy nedisciplinovanosti vyváženy doklady obětavosti, že pro věc ve slavistickém dějinách stáčí nacházíme obdoby.

Jedno je jasné a jisté: takhle to dál nepůjde. Obtížnou situaci Slavie rozřešit musíme. Musíme ji rozřešit pozitivně. Dívají se na nás všechny příští slavistické generace. Dívá se na nás celý československý sport, ba celá republika.

My z toho vyjdeme, ale vedení se musí opřít o pevný členský kádr a o vybrané činovníky. A ovšem také o disciplínu členstva.

A teď voláme k veřejnosti a zejména k veřejné správě, k lidu i ke státu: Slavie není pro vykořistění, pro plýtváni a řemeslné hračky, věnována se nyní v kritickém postavení. Není to její vinou, a nikoliv z toho osudů nezaslouží. Činí všechno, co je v jejich silách. Ale klíč k řešení není jen v jejich rukou. Nevoláme o pomoc, voláme o pochopení. — A vy věřte, že: slávisté — do času, ale Slavia — na věky!

Ing. Antonin Jauris, starosta S.K. Slavia