I my máme svého Venturu

Náš Ventura se jmenoval František, narodil se 27. října 1895, a o necelých třiatřicet let později, 12. srpna 1928, v závěrečný den her, se stal v Amsterodamu olympijským vítězem v parkúru. Byl to jezdecký důstojník a v době svého největšího triumfu měl jako příslušník Československé armády hodnost kapitána. Kromě jiného byl také největším přítelem svého „kolegy ve zbrani“, dvojnásobného vítěze Velké pardubické, o čtyři roky mladšího Rudolfa Poplera, který, jako rovněž vynikající parkúrový jezdec, byl na jezdeckém kolbišti jeho častým a zdatným konkurentem.

František Ventura byl charakterní, poctivý muž vysokých mravních zásad. A také nezdolného, originálního humoru, s nímž později, za německé okupace i v letech komunistického režimu, statečně čelil nepřízni kruté vládnoucí moci.

Nedlouho před odjezdem do Amsterodamu vytvořil František Ventura s koněm Eliotem československý rekord ve skoku mohutnosti výkonem 183 cm.

Zlatou olympijskou medaili vydobyl jako teprve třetí Čechoslovák, respektive Čech, vůbec. V době svého triumfu měl v tomto ohledu pouze dva předchůdce. Sokolské gymnasty Bedřicha Šupčíka a Ladislava Váchu. První z nich dosáhl největšího sportovního úspěchu o čtyři roky dříve v Paříži, když vyhrál šplh na laně, dnes už dávno neexistující olympijskou disciplínu. Druhý triumfoval na stejných hrách jako Ventura, a svým vítězstvím ve cvičení na bradlech ho předstihl o pouhé tři dny.

V samotném olympijském závodě měli Ventura a Eliot konkurenci 45 dvojic z 16 zemí. Jejich největšími soupeři nakonec byli Francouz Pierre Bertran de Balanda s koněm Papillonem a Švýcar Charles-Gustav Kuhn s koněm Pepita.

Sám František Ventura popisoval rozhodující chvíle před svým olympijským vítězstvím, jediným jezdeckým v naší dosavadní historii, o čtyřicet let později takto: „Když jsme se blížili k poslednímu skoku, měl jsem takový pocit jistoty, že kdyby tam stála stodola, tak bych ji přeskočil. Eliot se přes překážku krásně, elegantně přenesl.“

Petr Feldstein