Jmenovala se Lukava

Před už vítězící osmiletou bílou klisnou Lukavou a jejím jezdcem Lubošem Israelem byla poslední proutěná překážka. S různě velkým, ale pro klisnu dostatečným odstupem cválalo v tu chvíli za ní devět z původních pětadvaceti soupeřů, šestnáct už jich v dostihu nepokračovalo. Nejblíž byla bělce naše další klisna Mocná, předloňská vítězka, za ní se snažil dohnat ztrátu sovětský valach Dresděn. Ani ti dva však neměli šanci Lukavu dostihnout. Bylo zřejmé, že na ně zbyde druhé a třetí místo. Kdyby…

Kdyby Lukava, na start Velké pardubické se ten rok postavila po druhé, neklopýtla o poslední překážku, v kurzu dostihu v pořadí třicátou první. Ta přitom byla proti těm, které měla za sebou, naprosto banální.

Šokující pád způsobil, že jak bělka sama, tak její jezdec leželi ve chvílích, kdy už si mohli za vítězným cílem vychutnávat ovace nadšeného publika a přijímat první gratulace, bezmocně na dráze. Podél nich proběhla nejprve Mocná a za ní Dresděn. Ten však mocným finišem nakonec o pět délek vyhrál. Až mnohem později a s velkými rozestupy zbývajících sedm koní. Všichni však dosáhli po téměř sedmi kilometrech vyčerpávající trati kýžené konečné mety. Zato Lukava místo triumfu rozšířila počet těch, kteří tento 78. ročník Velké pardubické nedokončili.

Soudilo se, a toho se nejdříve obával i Luboš Israel, že Lukavu postihl v cílové rovině kolaps. Nebo že si při pádu přivodila nějaké zranění, možná i fatální. K tomu naštěstí nedošlo. Ukázalo se, že klisna, stejně jako její jezdec, jsou v pořádku.

Nebylo to ani zdaleka poslední účinkování bílé klisny Lukavy ve Velké pardubické. V roce 1968 se dostih nekonal, v následujícím byla šestá. V jubilejním 80. ročníku v roce 1970 dokonce znovu sahala znovu po vítězství. Porazila ji jen bulharská Vezna II. V dalších dvou letech obsadila Lukava sedmé a osmé místo. Až 83. ročník, kdy jí bylo už čtrnáct, se konal bez ní. Od osudného pádu v roce 1967, který ji i Luboše Israela připravil o vítězství, vždy Velkou pardubickou dokončila.

Petr Feldstein