Středověk se o znovuzrození olympijských her nezajímal. Až v roce 1852 přišel berlínský profesor Ernst Curtius s myšlenkou vykopávek ve starověkém Olympu. Dlouhá léta hledal podporu svých myšlenek, a tak k realizace celé věci mohl přikročit až v letech 1875-1881. Zde zakřesala I první myšlenka oživení starověkých olympijských her. Curtisovou myšlenku přivedl k životu francouzský baron Pierre de Coubertin. Vrozená láska ke sportu ho přivedla k myšlence, jak nahradit hazardní hry ušlechtilým zápolením. Dospěl k závěrům, že čestný sportovní boj může upevňovat I přátelství mezi národy. Na kongresu atletického sportu v roce 1892 v Paříži navrhnul Coubertin oživení starověkých olympijských her. Střetl se s neporozuměním a výsměchem, ale své myšlenky se nevzdal. Znovu přišel s tímto návrhem na kongresu o dva roky později. Neúnavný Coubertin dosáhl souhlasu! Kongres jmenoval výbor, založený ze zástupců dvou 14 států, který měl první hry připravit. Všichni se zavázali, že se vynasnaží, aby sportovní boje charakterizovali šlechetnost a rytířskost. Po dlouhém spánku, po 1303roční přestávce olympijské hry opět ožily k nové slávě a staly se významným mezníkem v dorozumění a přátelství lidí všech ras a národů světa.
Když počátkem října 1968 odlétala za pohnutých okolností, jen několik týdnů po srpnové agresi vojsk Varšavské smlouvy, československá výprava na olympijské hry do Mexiko City, byla na palubě i její nejmladší členka – skokanka do vody Milena Duchková.
Šestý den roku 1994, kterým svátkem Tří králů končí Vánoce, odchází 24letá americká krasobruslařka Nancy Kerriganová, bronzová medailistka z MS 1991 a ZOH 1992, obhájkyně titulu mistryně USA z předcházejícího roku ve sportovní hale v Detroitu z ledové plochy.
Více než 70 závodníků se řadí na start nejdelšího běžeckého olympijského závodu. Všichni vědí, že jejich největším soupeřem nebude 42 195 metrů maratónského běhu, ale vyčerpávající vedro a dusno.
Na své první letní olympijské hry přiletěl americký diskař Alfred Oerter jako dvacetiletý mladík v roce 1956 do Melbourne.
Angličan Christopher Chataway vstoupil do povědomí světové sportovní veřejnosti při LOH 1952 v Helsinkách.
Soutěže ve skoku vysokém žen na letních olympijských hrách v roce 1936 (posledních před druhou světovou válkou) v Berlíně, hlavním městě už tři roky hitlerovského Německa, se zúčastnilo 17 závodnic.
Když počátkem října 1968 odlétala za pohnutých okolností, jen několik týdnů po srpnové agresi vojsk Varšavské smlouvy, československá výprava na olympijské hry do Mexiko City, byla na palubě i její nejmladší členka – skokanka do vody Milena Duchková.
„To je zázrak! To přece není možné, aby čtveřice jen průměrných běžců – měřeno evropským metrem – mohla s takovou převahou získat titul mistrů Evropy. To přece odporuje všem pravidlům.”
Z Berlína 1936 přivezli naši kanoisté dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili. 15letý začínající lounský veslař Pepík Holeček se tehdy rozhodl, že dá veslařině vale.
Ve finálovém závodě na 400 metrů překážek při letních olympijských hrách 1956 v australském Melbourne zakleklo do startovních bloků šest soupeřů – nikoli tedy, jako v pozdějších letech, osm.
V textu nazvaném Londýnské maratónské tragédie jsme se o té druhé, která se odehrála na letních olympijských hrách v Londýně v roce 1948, zmínili jen krátce.
Naši první olympijskou medaili nezískal v roce 1900 atlet-diskař František Janda, jak se většinou tradovalo, nýbrž, o několik dnů dříve než on, tenistka Hedwig Rosenbaumová.
V neděli nás opustila lyžařka a kamarádka.
Kanoistické soutěže XIV. olympijských her se uskutečnily na řece Temži v Henley, asi 50 km západně od Londýna.