Komáří noha Arnošta Pazdery

Maďaři sice dva roky předtím prohráli ve finále MS se západními Němci, přesto však byli považováni za nejlepší národní mužstvo planety. Čechoslováci naopak na tomto šampionátu vybouchli. V základní skupině prohráli 0:5 s Rakouskem, 0:2 s Uruguayí a jeli domů. Byl to pochopitelně důvod pro změny v hráčském kádru i ve vedení mužstva.

O dva roky později už byl náš tým na znatelném vzestupu. Že by ale mohl uspět proti Maďarům, a ještě k tomu u nich doma, se čekat nedalo.

Zápas se konal v rámci Mezinárodního poháru evropských reprezentačních týmů. Po celou dobu lilo jako z konve, ale Čechoslovákům pršelo štěstí. První poločas vyhráli 2:1 a v druhém hráli dál dobře. Pochopili, že s Maďary v jejich fotbalovém svatostánku mohou neprohrát, ne-li je dokonce porazit.

Deset minut po přestávce dal Anton Moravčík náš třetí gól. Vzápětí však nejzkušenější hráč soupeře József Bózsik z problematicky nařízeného pokutového kopu snížil na 3:2. To Maďarům, kteří hráli bez Puskáse, ale jinak v nejsilnější sestavě, okysličilo krev. Naši jim však statečně odolávali.

V 75. minutě zápasu se to stalo. Na terénu, který už přestával být regulérní, se míče chopil subtilní, ale rychlý a hbitý Arnošt Pazdera. A ten se odhodlal k neuvěřitelnému sólu. Po předlouhém sprintu, který mu na vodou zalitém trávníku dovolovala jeho papírová váha, se rozhodl, že vystřelí. V knize o českém fotbalistovi století Josefu Masopustovi je to popsáno takto:

Josef se nejdřív domníval, že se míč vystřelený po vyčerpávající akci a běhu po bahně přes půl hřiště, navíc Arnoštovou komáří nohou, bude chvíli šourat po zemi, vlastně po vodě, a zastaví se někde v polovině pokutového území. Omyl. Pazdera míč v tom bahně skvěle podebral a táhlým dloubákem, který měl razanci střely a přesnost skvěle zahrané kulečníkové koule, jej poslal přesně pod břevno maďarské branky nad bezradně vybíhajícím brankářem Gellerem.

Ve zbývající čtvrthodině si Čechoslováci své vedení 4:2 udrželi a notně si tak pozvedli sebevědomí v předešlých letech hodně pošramocené.

Petr Feldstein