Vova

Vůdčí individuality československého týmu, který se v letech 1947 a 1949 stal mistrem světa a v roce 1948 získal stříbrnou olympijskou medaili. V anketě o hokejistu 20. století patřilo Zábrodskému třetí místo za Dominikem Haškem a Jaromírem Jágrem.

Hokejová genialita středního útočníka Vladimíra Zábrodského, o němž fanoušci mluvili jako o šéfovi nebo jako o Vovovi (Vovou byl i pro své rodiče – maminka Olga byla Ruska), byla však poznamenaná rozporuplností jeho mimořádně charismatické osobnosti. A to v letech, kdy jeho hokejová kariéra začínala, přes nejlepší hráčské období, až po samotný závěr.

První škraloup se datuje už z éry protektorátu. Zábrodský, který hrál skvěle také tenis a mnohokrát reprezentoval v Davis Cupu, patřil totiž mezi hokejisty, kteří, jak vyšlo po válce najevo, nastupovali občas i za německé kluby.

Nejvážnější, i když nevyjasněná, a patrně už i nevyjasnitelná, je jeho role v tzv. protistátním spiknutí československých hokejistů, kteří v roce 1950 obdrželi ve vykonstruovaném soudním monstrprocesu zosnovaném StB mnohaleté tresty. Vladimír Zábrodský totiž mezi obviněnými nebyl. Podílel se snad udáním na jejich pozdějším krutém osudu? To se nikdy nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo.

V roce 1959 vypukla sázkařská aféra s ovlivňováním výsledků hokejových zápasů, do níž byl zapleten i on. Tři roky pak strávil v ostravských dolech. To jistě nebyl, zvláště pro něho, individualistu, který podle některých svých spoluhráčů myslel především na osobní prospěch, záviděníhodný osud.

V létě 1965 odjel Vladimír Zábrodský s manželkou a dvěma syny na dovolenou do Jugoslávie. Odtud se dostali do Švédska, kde se usadili natrvalo. Řadu let pak v této skandinávské zemi působil jako trenér.

Po roce 1989 občas přijížděl na návštěvu do své původní vlasti, v níž nakonec strávil kratší polovinu života. Přesto při té příležitosti vždy říkal: „Doma jsem tady.“

Zemřel 20. března 2020 ve Stockholmu, necelé dva týdny po svých 97. narozeninách.

Petr Feldstein