Z fotbalového pravěku 2

Síla, umění a takřka neporazitelnost české kopané v počátcích XX. století se rodila ve dvou místech. Samozřejmě na letenském hřišti, ale také potom i v kavárně U Karla IV. Na Karlově náměstí. Vždy a všude pod přísnými a všudypřítomnými zraky velkého trenéra Johny Maddena, jemuž nikdo jinak neřekl než dědek Madden. Však si jej mnozí ještě pamatujete. Takový suchý, maličký človíček, který bez černé buřinky na hlavě a čibuka v puse nedal ani ránu. Do Prahy přijel v únoru 1905 a stal se trenérem Slavie. Byl šestinásobným internacionálem Skotska, v Glasgowě hrál pravou spojku ve slavném Celticu. Když přijel do Prahy, neuměl slovo česky. V mužstvu Slavia byla však řada studentů, kteří nějaké to slovo anglicky uměli, a tak jsme se s ním dohovořili. Brzy se však naučil česky docela obstojně. Měli jsme ho všichni rádi. A on nás také. Proto u nás zůstal až do smrti, zemřel v roce 1948. Naše země se mu stala druhou vlastí.

Byl to trenér opravdu znamenitý. Poslouchali jsme ho všichni na slovo, protože si nás svým upřímným jednáním získal. Na hřišti nám své umění dovedl ukázat prakticky. A protože to myslil s českou kopanou poctivě, byli jsme i my opravdu jeho.

Byl u nás prvním, kdo zavedl do fotbalu atletické prvky. Až do jeho příchodu se hrávalo s míčem od pondělka do soboty, každý den, v neděli byl pak zápas. Převratnou novinkou pak byl trénink třikrát týdně.

„Nejradši byste si vzali míč i do postele“, zlobil se, když jsme ho přemlouvali k častějšímu tréninku.

Měl sice rád legraci, ale když šlo o dobrou pověst naší kopané – a to bylo před každým zápasem – byl nejvážnějším člověkem snad v celé Praze. Jen posuďte sami, jestli některý dnešní trenér obchází v sobotu nebi i v pátek večer před nedělním zápasem své hráče, jestli jsou již na lůžku. Takový byl dědek Madden. V notýsku měl zapsány všechny adresy – později je znal již zpaměti – a tak velmi často mě bytná budila: „Pane Baumruk, vstávají, je tu zas ten pán s tou buřinkou na kontrole. Máte vy to ale život s tím dědkem...!“

Ale dědek Madden nelenil. Nikdo se však na něj pro tuto přísnost nehněval. A jak dovedl léčit výrony. Kam se na něho všichni doktoři hrabali!

Hlavní stan slávistů byl tehdy v kavárně u Karla IV., či jak se tehdy říkalo, u pana Eisenkolla. Sem přišel každý z nás, když mu bylo smutno, když si chtěl popovídat o kopané. Zde se také před každým zápasem tvořily opravdové bitevní plány.

Nemyslete si však, že jsme byli nějací zakřiknutí škarohlídi a svatouškové, kteří před sebou viděli jen míč a přísného dědka. Po našich vítězných zápasech anebo po návratu z ciziny bývalo U Karla IV. anebo u Brejšků ve Spálené ulici veselo jako u posvícení. Vždyť jsme byli mladí a k mládí veselost a dobrá nálada patřila každým coulem. A potom – na hřišti se vyhrávalo, neměli jsme důvod být smutní…

Časopis GÓL, J. Baumruk, č. 9, 28. Listopadu, 1968