Příběh statečného Belgičana

Týkala se belgického běžce Étienna Gaillyho, jehož naprosté vyčerpání v samém závěru maratónského běhu, už na dráze olympijského stadiónu, připomnělo to, které postihlo v témže městě čtyřicet let předtím Itala Doranda Pietriho.

Na trať olympijského maratónu v Londýně se 7. srpna 1948 vydává 41 vytrvalců z původních 44 přihlášených. Mezi nimi i 36letý Jihoafričan Johannes Coleman, který obsadil 6. místo na předcházejících hrách v roce 1936, posledních před druhou světovou válkou. O 12 let později doběhne na čtvrtém místě. Obdivuhodné! Favoritem je Fin Viljo Heino. V maratónu ho však čeká životní premiéra. Skončí až jedenáctý.

Svůj první maratón absolvuje i Étienne Gailly. V roce 1943 se mu podařilo uprchnout z rodné Belgie okupovanou Hitlerem. Po martyriu, mj. i šestiměsíčním věznění, se mu podařilo dostat do Velké Británie. Jako výsadkář pak pomohl svou vlast od německých okupantů osvobodit.

S Gaillym se v maratónu na některé z předních míst rozhodně nepočítá. On však v poválečné euforii nastupuje do olympijského závodu s předsevzetím zvítězit. V průběhu boje na trati se dostává na první místo před daleko známější a zkušenější běžce. Jako první vbíhá s náskokem i na olympijský stadión.

Na dráze mu však zcela docházejí síly. Následkem naprostého vyčerpání se motá a klopýtá. Obrovská vůle ho ale stále žene vpřed. Organismus ji však odmítá poslechnout. Gailly běží, ale na místě. Pak následuje pád.

To už ho předbíhá Argentinec Delfo Cabrera a blíží se k cíli jako vítěz. Když Gailly znovu padá, dostává se před něj i Brit Tom Richards. Tři čtvrtě minuty za Cabrerou a 25 vteřin za Richardsem dosahuje konečné mety, aniž o tom asi v tu chvíli vůbec ví, i Étienne Gailly. Získává bronzovou medaili, ale na stupních vítězů ji nepřebírá.

Statečný 25letý Belgičan, který chtěl vyhrát a zvítězit si zasloužil, se tou dobou začíná ze svého kolapsu vzpamatovávat v londýnské nemocnici.

Petr Feldstein