Štafeta

Tato slova pronesl po vítězství čtyř československých sprinterů v běhu na 4x100 m na mistrovství Evropy 1971 v Helsinkách Martin Lauer – člen zlaté štafety společného týmu Německa ve stejné disciplíně na LOH v Římě 1960. Lauer byl i držitelem světového rekordu na 110 m překážek.

Byl to pro atletické příznivce na tomto šampionátu opravdu šok, když finišman naší štafety Luděk Bohman prolétl 15. srpna 1971, v závěrečný den evropského šampionátu, cílem finálového závodu jako první. Navíc s čtyřmetrovým náskokem. O tomtéž, co řekl Lauer, byli přesvědčeni asi všichni přítomní na helsinském stadiónu, na kterém 19 let předtím získal tři olympijské zlaté medaile Emil Zátopek, jednu zlatou jeho žena Dana a stříbrnou chodec Josef Doležal.

A přece nešlo v této štafetě o náhodu. Za triumfem Ladislava Kříže, Juraje Demeče, Jiřího Kynose a Luďka Bohmana, jejich trenéra Leopolda Lázničky a celé naší atletiky stála několikaletá tréninková dřina. Ta byla podepřená ohromným závodnickým úsilím, ale také racionálním, jasným, cílevědomým přístupem.

Bylo zřejmé, že prostý součet časů našich sprinterů naděje na velký úspěch nedává, i když přinejmenším Kynos a Bohman určitě patřili k evropskému nadprůměru. Proto trenér Láznička a členové reprezentační štafety (její součástí byli i Dionýz Szögedi a Petr Utěkal) vsadili na tzv. seběhanost. Na to, že předpokládané, resp. eventuální ztráty na jednotlivých úsecích musí vynahradit dokonalé předávky.

Bylo také na čem stavět. Dva roky předtím na ME v Aténách získala čtveřice Kříž-Szögedi-Kynos-Bohman v čs. rekordu 39.52 bronz. Tři setiny před Poláky.

I v Helsinkách zaběhli národní rekord – 39,32. Za nimi byli znovu Poláci, Jenže časový rozdíl byl 13x větší. A šlo o zlato a stříbro. Alespoň třetí byli Italové s fenomenálním Pietrem Menneou, čtvrtá Velká Británie a pátý SSSR. Německé štafety, SRN a NDR, stejně jako Francie, do cíle nedoběhly. Na rozdíl od štafety československé nabyly předávky jejich nejsilnější stránkou.

Petr Feldstein