Vzpomínka na Pionýrskou stezku

To se týká i Pionýrské stezky, přestože vznikla na troskách zakázaného časopisu Junák, jemuž byly dopřány pouhé dva roky existence (1968-1970), a přestože ji v Mladé frontě vydávala, jinak to ostatně ani nešlo, Ústřední rada Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.

Na počátku sedmdesátých let, a samozřejmě i později, pracovali v redakcích časopisů, které mohly vycházet, lidé různých osudů i charakterů. Byli mezi nimi i jedinci, kteří uvítali, že pražské jaro 1968 po několika měsících převálcovaly tanky „spřátelených“ armád. Většinu ale tvořili ti, které srpnová agrese zaskočila. Mnozí se tomu brzy také přizpůsobili a více či méně přispívali k obnově totalitního režimu. Hodně však bylo i těch, co posrpnovou situaci brali jako nutné zlo, co se s ní vnitřně nikdy nesmířili. Určitě trpěli i výčitkami svědomí.

Moje vzpomínky na Pionýrskou stezku, do které jsem často přispíval, jsou dané tím, že jsem nepatřil ani k jedněm, ani k druhým a ani k třetím. Jako zastupující šéfredaktor týdeníku Student v období pražského jara a později redaktor měsíčníku MY 68, resp. MY 69, jsem byl jako úplně první člověk z vydavatelství Mladá fronta propuštěn. Dlouho jsem nemohl sehnat vůbec žádné zaměstnání, nejen ve své profesi.

Může proto znít paradoxně, že právě v té době jsem začal nejdříve s Junákem a potom s Pionýrskou stezkou spolupracovat. Bylo to možné jenom proto, že jsem po celá léta nemohl být pod žádným z textů, které jsem napsal, a to včetně těch rozsáhlých, například povídek, jako autor uveden. Publikoval jsem tu ze zřejmých důvodů pod různými značkami (ty ovšem nesměly ani trochu připomínat iniciály mého jména a příjmení), pod pseudonymy, nebo i pod jmény mých zasvěcených známých či bývalých kolegů, kteří mě tzv. „pokrývali“.

Díky přátelům a kamarádům z Pionýrské stezky mě to po určitou dobu drželo alespoň částečně nad vodou. Pomáhalo mi to finančně i profesně. Do časopisu jsem jako autor paradoxně přispíval víc, než v roce 1968 do svého mateřského Studenta, který se věnoval hlavně aktuálnímu dění v obrozující se společnosti a odhalování zločinů komunistického režimu v padesátých letech. Na vlastní psaní jsem jako člen vedení redakce měl málo času.

I když některé věci zůstávaly navenek ještě nějaký čas neměnné, normalizační období začalo v roce 1969 dubnovým plénem ÚV KSČ, na kterém byl zvolen do funkce prvního tajemníka Gustáv Husák. Pionýrská stezka, která vznikla o dvacet měsíců později, se snažila, seč mohla, a jak jí to také bylo v posrpnových poměrech umožňováno, na svého předchůdce Junáka navázat. V podtitulu měla uvedeno Časopis pro sport, turistiku, brannost a dobrodružství.

První číslo vyšlo 3. ledna 1971. Čtyři roky měla čtrnáctidenní periodicitu, pak se z časopisu stal měsíčník. Název Pionýrská stezka, který patřil do početné skupiny periodik pro děti a mládež vydávaných Mladou frontou, nesl osmnáct let. Po listopadu 1989, v posledních dvou letech své existence (1990-1992), se jmenoval jenom Stezka.

Zaměření Pionýrské stezky bylo pro mě ideální. Už v době středoškolských a potom vysokoškolských studií jsem se jako novinář chtěl věnovat hlavně sportu. Daleko důležitější pro mě však ještě bylo, že někteří redaktoři byli mými dřívějšími kolegy z fakulty žurnalistiky UK a později i spolupracovníky ze Studenta a MY 68, MY 69. Zachovali se ke mně skvěle, sami mi de facto tuto „spikleneckou“ spolupráci s nimi, přestože jsem byl pro normalizační režim persona non grata, nabídli. Kdykoli totiž hrozilo prozrazení, které by pro ně mělo nepříjemné důsledky. Vždyť právě z tohoto vydavatelství jsem byl pro své postoje a novinářskou angažovanost v roce 1968 o několik měsíců později propuštěn.

Těmi kamarády, ale pak i celoživotními přáteli byli především Michal Novotný, Vladimír Petřík (pod jejich jmény jsem v 70. letech vydal i první dvě své knížky) a Ivan Hanousek. Později jsem se také mohl spolehnout na Antonína Jelínka, Libora Hlouška, Jakuba Drdu, Františka Čálka. S mým utajovaným působením byli srozuměni a přáli mu i jiní, například výtvarní redaktoři Karel Chovanec a Rudolf Štorkán.

Po tolika letech, protože některými čísly Pionýrské stezky, jež jsou dnes už vlastně vzácnými archiváliemi, se občas probírám, mohu říct, že šlo o časopis na velmi dobré profesionální úrovni. V míře, kvalitě i žánrové pestrosti odpovídal své periodicitě i zaměření na mladé čtenáře. Ti se mimo jiné, prostřednictvím vlastních otázek a odpovědí na ně, mohli v průběhu let zblízka seznámit i s takovými osobnostmi jako například Jan Werich, Karel Gott, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Luděk Munzar, Michal David, Juraj Kukura, Richard Konkolski, Iveta Bartošová a mnoho dalších. Z populárních sportovců to byli například Ivo Viktor, Jiří Holeček, Antonín Panenka, Ivan Hlinka, Helena Fibingerová, německá krasobruslařka Katarina Wittová či slavný kanadský hokejista Bobby Orr.

Do časopisu přispívali i cestovatel F. A. Elstner, kreslíři Vladimír Renčín, Jan Vyčítal, Kája Saudek, spisovatelé Jaroslav Foglar, Miloš Zapletal, Rudolf Čechura.

Pionýrská stezka určitě byla v rámci tehdejších možností, tedy v době, která nepřála demokracii, v politickém režimu, který se jí bál a která ho v listopadu 1989 také smetla, čtivý a zajímavý časopis. Jeho kvalitu prověřil i čas.

Jsem rád, že jsem se na tom také podílel. Byť z důvodů, o kterých jsem se zmínil, vlastně zcela anonymně.

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020