Slavné momenty za bariérou (1936)

Návštěvníci obou utkání měli příležitost shlédnout dva úplně odlišné typy lidí a dvě úplně odlišné metody hry. Skotové jsou odjakživa klidní, váhaví a jistí-pravý opak Italů. Ale nás dnes zajímá úplně něco jiného: jak se chovali návštěvníci-populárně řečeno fandové.

Kdo viděl někdy opravdu významný zápas, do smrti na něj nezapomene. Ale nezapomene ani na to, co se při takové příležitosti děje v hledišti za bariérami. Vždyť takový moment, jako jest zpívání hymny tisíci a desetitisíci hlasy, jest již sám o sobě významný a penězi k nezaplacení. A což teprve ta podívaná pro psychologa!

Vidíte napětí tváří diváků-horkokrevnější jsou rudí, křičí, výskají, hubují, smějí se-ano, někdy i pláči. Prostě: za barierou footbalového hřiště vidíte život- život skutečný, ve své nahodilosti a kráse. Tam se nikdo neostýchá projeviti nahlas svoji radost, zklamání a nikdo se ani nestydí se radovati přímo dětinsky z něčeho milého a hezkého. Nejlepším dokladem toho byl zápas se SKOTSKEM. Viděli jste někde na ulici nebo kdekoliv jinde tak opravdově projevenou radost pochodující vojenské hudby jako na stadionu?

Asi ne! Tam se diváci přímo objímali a vesele podupávali nohami a 112 vojákům-muzikantům do taktu. Však to také byla ale podívaná, když “vyrukovalo” 112 hochů-vojínů karlínské hudební školy. Když “zmáčkli” to snad se i země rozduněla jako resonanční skříňka.

Nijak tomu nebylo ani v zápase s Itálii. A co když pozorujete život na parkovišti aut? Nebo váš zrak náhodou zabloudí až na zábradlí ohrady? Nebo takřka hrobové ticho v hledišti při výkopu, a naopak huronský řev při vstřelení goalu?

Prostě na hřišti najdete všechny možné fáze opravdového života i s jejich nejjemnějšími nuancemi a záchvěvy. A což teprve při pěkném útoku! To by jeden divák polkl druhého-a nic by o tom nevěděl. To neexistuje nic jiného, něž míč a útočník. “Prohoď, -- podej---fuj, jak to hraješ---kam se ženeš…,” tak a podobně mluvili diváci.

Nesouvisle, nepřítomni duchem, ale jeden druhému rozumí-A když nerozumí, vznikne boj nový- ještě urputnější než ten odbývající se před jejich zraky.” Já vám dám, nadávat našemu forward”, slyšíte za sebou hubovat jinak velmi klidného pána. Ale dnes to neumí ani on. Rozhání s hůlkou, hubuje a div vás neudeří, když se odvážíte říci něco, co se neshoduje s jeho názory.

Nejhorší jsou ty poslední vteřiny, když chronometr se blíží k 45. Minutě. Tu rozčilení dostupuje vrcholu. U někoho se projevuje též deprese- usmívá se, mávne rukou a řekne: “Více sem nejdu”. A nenechte se takovými poznámkami klamat. Právě tito kliďasové budou una příštím velkém zápase první. A prohraje-li jejich favorit-bude se hra opakovat znovu. Přesně tak, jako poslední.

Nejzajímavější pro pozorovatele jest nesporně naval u pokladen-hlavně u té, jež nese nápis: Místa k stání. Zde vidíte studenta, jak svorně mačká s dělníkem a ten zase s malým učedníkem. Mnozí z nich pokradmu počítají v kapse peníze a myslí se: “ No zítra si nekoupím svačinu-ta nová čepice nebude-no nevadí. Na zápase musím být!” Nejhorší ovšem je zklamání, když lístky jsou vyprodány. Nálada je ta tam-nadává se, hubuje, zlobí-ale není to nic platno. Polici hřiště uzavře a nikdo tam nesmí. To byste pak měli vidět zničené a zklamané obličeje postižených. Div nebrečí-ale obyčejně říkají: “ Ono teď dnes beztak nebude za nic stát, dnes to bude utahanina…”

K. Štechmiler, Časopis Letem světem, 1936