Naše první olympijské zlato

Byli mezi nimi gymnasté z hlavního města, Brna, Plzně, Valašského Meziříčí a Hradce Králové. Ke společným tréninkům se scházeli už od počátku roku, ale vždy jen o nedělích, a tedy ve svém volném čase.

Byl mezi nimi i Bedřich Šupčík, člen Sokola Brno I, rodák z Traumau u Vídně, kterého ve městě nad Seinou čekal největší úspěch kariéry – zlatá olympijská medaile. První, kterou kdy naši sportovci vybojovali. Získal ji ve šplhu na laně, což byla tenkrát jedna z disciplín gymnastického víceboje.

Šplhalo se na velkém olympijském stadiónu pod širým nebem na volně visícím laně do výšky sedmi metrů. To bylo nahoře obtočeno kůží, na které byl zvonek. Stopky rozhodčích se zastavili v okamžiku, když gymnasta cinkl.

Startovalo se ze sedu a bez přírazu. Šupčík měl nenapodobitelný styl. Zatímco se jeho soupeři vytahovali rukama tak, že je před přehmatem měli ve výši hrudníku, on, díky své lví síle, dotahoval ruku až pod pás. Jeho vítězný čas 7,2 sekundy je pro velkou většinu trénovaných borců i dnes jen těžko dosažitelný.

Návrat do Prahy byl triumfální. Čeněk Junek, který na ni čekal, ji pak z Wilsonova nádraží vezl v červené bugatce ozdobené věnci hlavním městem. Čestný doprovod jim dělalo několik desítek motocyklů a v ulicích Elišku vítaly desetitisíce jásajících lidí.

František Erben, český gymnasta z počátku 20. století, později trenér, sokolský funkcionář a očitý svědek Šupčíkova triumfu, zformuloval své pocity při slavnostním vyhlašování výsledků takto:

„Československá vlajka nejvýše! Československá vlajka první – a hle – velebné, něžné a tklivé tóny: Kde domov můj, zní stadionem. Mizí nám před očima jeho betonové tribuny, mizí travnatá jeho půda, jen ten prapor vysoko vlaje, a my vidíme kolem temné lesy na veselých pahorcích, vlnící se žitná pole, vesničky stulené do náručí zelených zahrad, stříbrnou hlaď rybníků a potoků. A nad tím vším skřivan zpívá a slunce svítí.“

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020