Tenisové kurty v letenském parku (1. část)

Petr Feldstein by Petr Feldstein
Historie

Pro mě jako pro člověka, který sice přišel na svět v Zemské porodnici u Apolináře, ale od jednoho a tři čtvrtě roku svého věku bydlel pár desítek metrů od nich, byly tenisové kurty v Letenských sadech v dětství a mládí bohužel jen kulisou. I za to ale zaplaťpánbůh.


Tenis, pokud se tomu tak dá v mém podání říci, jsem si na nich zahrál možná jednou nebo dvakrát, ještě jako kluk. Určitě ale ne jako člen zdejšího klubu, jehož osud je, při vší slávě, která mu více než po právu náleží, už tak dlouho eufemisticky řečeno pohnutý.


Zato jsem podél kurtů odmalička často chodil. A jeden čas také jezdil. Po parkové cestě, která s nimi sousedila, na poníku Ášovi, který, zapřažený do malého kočáru, na jehož kozlíku seděl maličký starý pán, který vypadal jako dědeček z pohádky, tu běhal sem a tam od rána do večera. Za pár haléřů, ještě v poválečné měně, které se dědečkovi dávaly před jízdou do ušmudlané dlaně, vozil Áša na svém prosedlém hřbetě děti z Letné. A i ty přespolní, které sem kvůli Ášovi se svými rodiči vážily cestu.

Pak se ovšem Áša i s dědečkem z mého života, a z života mnoha dalších tehdejších dětí, které mezitím povyrostly, navždy vytratili. Povyrostl jsem i já. A jak jsem povyrůstal, už jsem podél kurtů pouze chodil. Obvykle cestou z domova, nebo cestou domů. A často u nich také postával.

Mezi keři tvořícími ne právě dobře průhledný druhý plot za tím prvním, drátěným, jehož oka musely mé oči také respektovat, jsem pozoroval hrající dvojice. Občas i čtveřice. Díval jsem se, jak kdo servíruje. A jak se buď napoprvé, nebo napodruhé trefuje či netrefuje do bíle orámovaného čtverce oranžovočerveného kurtu. Jak dobíhá nebo nedobíhá míček, který mu jeho soupeř k postranní lajně „zalil“ nebo k zadní lajně poslal vydařeným lobem. Jak se kdo vzteká nebo nevzteká, když se mu něco nepovede.

Někdy jsem tu postával dlouho, protože tady občas jsem ztrácel pojem o čase. Ani ne proto, že by mě kdovíjak strhly líté, i když obvykle jen tréninkové boje na dvorcích, jejichž barva dobře ladila se zelenými lístky vzrostlého rostlinstva, skrz něž jsem na kurty upíral svůj soustředěný pohled. Zaposlouchával jsem se také do rytmu úderů vydávaných strunami raket trefujících tenisák a pohledem přitom často spočinul i na zázemí kurtů, klubovně s šatnami a restaurací, která dodávala celému areálu jeho typické, nenapodobitelné kouzlo.


Ke kurtům mě připoutávalo i jejich bezprostřední okolí, další neměnné konstanty mého tehdejšího života. Jistoty, zdánlivě samozřejmé, na které jsem se mohl spolehnout. Opodál stojící Technické muzeum, které jsem často navštěvoval hlavně proto, že se tu promítaly grotesky s Charliem Chaplinem, Laurelem a Hardym, Busterem Keatonem neboli Frigem, Lupino Lanem, Haroldem Lloydem nebo šilhavým Benem Turpinem. A ještě blíže se nacházející kolotoč v dřevěném pavilónu s vycpaninami koní, do jejichž sedel jsem se do určitého věku i po éře Áši, také často vyhoupl, s hudbou ze skříňového orchestrionu, která ke mně přinášel vítr.

Ani to však stále nebylo vše, proč mi ta místa byla tak blízká. Z kurtů v Letenských sadech (kterým jsem ovšem jako téměř rodilý Leteňák neříkal Letenské sady, protože to znělo příliš oficiózně, nýbrž prostě PARK), na mě dýchalo ještě cosi jiného. Cítil jsem z nich takové zvláštní fluidum. Neuměl jsem, a ani umět nemohl, to pojmenovat.


Byla to nesporně ta povznášející minulost, jejíž atmosféru tu v předcházejících desetiletích spoluvytvářelo mnoho osobností. Stopy, které tu ve zdejší atmosféře zanechaly, nedokázal odnést ani čas. Pomíjivý, neuchopitelný, relativní, prý dokonce neexistující, ale pro nás smrtelníky ze všeho nejvíc neúprosně plynoucí.

O tom, s kým jsou tyto kurty spjaty, kdo na nich hrál, kdo na ně nebo do jejich zázemí docházel ať už kvůli tenisu či společenským stykům, anebo kvůli obojímu, jsem se dověděl až později. Byli to lidé odlišných profesí, zájmů, povah i významu, ale zároveň je spojovalo mnoho společného. I když i tehdy se s nimi určitě „svezlo“ i pár snobů

Kurty byly mnoho let domovem úspěšného a slavného Lawn Tennis Clubu (LTC) Praha, jehož jméno hodně proslavil i hokejový oddíl stejného názvu, jedenáctinásobný mistr Československé republiky.



Teď si ale dovolím ocitovat pár krátkých pasáží ze své knihy A život šel dál (Nakladatelství Práh, Praha 2012), z kapitoly věnované Karlu Koželuhovi.

Devatenácté století mělo na kahánku a Karlovi bylo pět let, když se Josef Koželuh starší, hlava početné rodiny, i když tehdy ještě ne úplně kompletní, rozhodl, že s manželkou a s dětmi opustí vršovické předměstí, které bylo přece jen trochu ponuré. A že se přestěhují do daleko vlídnější čtvrti budoucího hlavního města republiky, které ovšem tenkrát chyběla do vzniku ještě téměř celá dvě desetiletí, na Letnou…


Tento zdánlivý detail v podobě změny bydliště v raných dětských letech pozdějšího fenomenálního sportovce měl pro jeho budoucnost, stejně jako pro budoucnost jeho sourozenců, zásadní význam. Na Letné sídlila nejen fotbalová Sparta, a také Slavia, už tehdy její nesmiřitelný červenobílý rival. A pouze o kousek dál, na okraji Letenských sadů, podél nejhořejší části Kostelní ulice, bylo za čas, v roce 1904, otevřeno prvních pět kurtů Lawn Tennis Clubu…


To všechno byla nesmírně přitažlivá inspirace pro naplnění volného času. A toho měli v té době kluci Koželuhovi neomezené množství. Sport pro ně byl to nejlepší a nejpřirozenější zábavou a zároveň nezbytností a samozřejmostí…


Protože byl chudý proletářský synek Karel Koželuh od malička přičinlivý a uměl spojit příjemné s užitečným, naučil se výborně hrát nejen fotbal a tenis (dlouho, podobně jako jeho sourozenci, hrál s vlastnoručně vyrobenou dřevěnou raketou, ale chodil také na kurty LTC sbírat míčky. Vydělal si tím nějakou tu korunu…


Mezi těmi, kterým malý Karel Koželuh se svými bratry na letenských kurtech míčky sbíral, byly i děti pana profesora T. G. Masaryka – Herbert, Jan a Olga. Ti si šikovné kluky Koželuhovy, a Karla zvlášť, brzy oblíbili. Karel pak k Masarykovým chodil občas na návštěvu, tradičně k nim byl zván i na Štědrý den odpoledne.


Dodejme, že Jan Masaryk, který byl o devět let starší než Karel Koželuh, byl jedním ze zakládajících členů Lawn Tennis Clubu. Avšak nejen to, byl i jeho prvním sekretářem. Nejednou sem přes své zaneprázdnění a úplně jiné starosti zavítal i sám profesor Masaryk, pozdější první prezident Československé republiky, stejně jako třeba i zakladatel našeho olympijského hnutí, první předseda ČOV i ČSOV Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Ve 20. i 30. letech i za protektorátu sem chodili i slavní herci – Vlasta Burian, Adina Mandlová, Nataša Gollová, fotbalisté Josef Bican, Vlasta Kopecký, tenisté či v řadě případů současně i hokejisté Pavel Macenauer, Josef Maleček, Jaroslav Drobný, Vladimír Zábrodský, Vladimír Černík, Josef Síba i mistryně republiky Elvíra Fröhlichová a Hermína Šindelářová. V roce 1924 se tu konalo i utkání Davisova poháru Československo – Nový Zéland.

Kurty z počátku minulého století doplnila už v roce 1912 budova klubovny, která byla v polovině dvacátých let 20. století rekonstruována do dnešní podoby. Ne ovšem tak zdevastované. Brzy k nim neodmyslitelně patřila a stala se nedílnou součástí, ba dominantou jejich koloritu.

Nejšťastnější období legendárních letenských kurtů trvalo do konce čtyřicátých let minulého věku. Nepřežilo, respektive přežilo, ale jen krátce, únorový komunistický převrat 1948. Výnosem Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 15. 6. 1950 byla zrušena právní subjektivita LTC Praha, jehož majetek byl zkonfiskován. Klub sice pokračoval i dál, ale už jako Sokol Praha 7, potom Dynamo Praha, potom Slavia IPS.

Přesto tu i potom vyrostli další výborní hráči, kteří navázali na slavné tenisové předchůdce – Milan Holeček, Tomáš Šmíd, Pavel Složil, František Pála, Vladimír Zedník, Petr Korda. Na legendární jména i úspěchy svých předků dala vzpomenout i Mirka Koželuhová, později Bendlová.

Přestože po roce 1989 byla právní subjektivita klubu LTC obnovena, naděje spojené s návratem jeho „značky“ do sportovního i společenského života Československé, později České republiky, se nenaplnily. Někdejší slavný tenisový klub vlastní vzhledem ke stále nedořešeným právním vztahům pouze čtyři kurty, zatímco o ostatní, ani o další pozemky, jež dosud vlastní stát, se nestará nikdo. Předmětem soudního sporu je mnoho let i budova klubovny, která je památkově chráněná. Někdejší věhlas areálu i jeho vzhled, který si i po dobu čtyřicet let trvajícího komunistického režimu držel velmi slušný standard, se tak v rozporu s původními představami svých členů a příznivců vlastně stále nachází ve stavu pod jakoukoli úrovní.


Genius loci však tu člověk, který se stal v necelých dvou letech občanem Letné a až do roku 2014 v těsné blízkosti kdysi tak slavného a magického místa bydlel, cítí stále. Snad tomu tak jednou bude i po zamýšlené, i když stále ústy omílané a pouze na papírech plánované obnově.



pro blog sport antique sepsalPro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020

nakoupit na fanzone.cz Sportovní historické fotografie zakoupíte na FANZONE
(4 - počet hlasů)
Přečteno 69 krát
Označeno v :