Zlatá maratónská obhajoba

Ví to i běžec v modrém tílku s bílým lemováním a s číslem 297. Je to Waldemar Cierpinski z NDR, který získal zlatou medaili na předcházejících OH v Montrealu před čtyřmi lety, v roce 1976. Nastávající třicátník je typem poctivého, nenápadného, ale už zkušeného, vyzrálého závodníka.

Je pátek 3. srpna 1980. Atletické soutěže na XXII. letních olympijských hrách v ten den v Moskvě vrcholí.

Nejdůležitější je volba tempa. Nesmí být příliš rychlé, protože síly, které se hned na počátku vydají, mohou v závěru chybět. Nesmí být ale ani příliš pomalé, protože ztratit kontakt s čelem, může znamenat ztrátu, která se už nedá jenom těžko dohonit.

Soupeři si olympijského vítěze z Montrealu nijak zvlášť nehledí. Zřejmě předpokládají, že druhé olympijské maratónské vítězství po sobě není příliš pravděpodobné. V minulosti se o to pokoušeli jiní borci. A neuspěli. Například Argentinec Delfo Cabrera, vítěz z roku 1948, Čechoslovák Emil Zátopek, který vyhrál v roce 1952, nebo Američan Frank Shorter, jenž triumfoval v roce 1972. Jediným, kdo to do té doby dokázal, byl v letech 1960 a 1964 Etiopan Abebe Bikila…

Waldemar Cierpinski o těchto úvahách svých soupeřů ví. Jsou i součástí jeho taktiky. Drží se sice v první skupině, ale dlouho běží na samém jejím konci. Na to, aby na sebe upozornil, je ještě čas. Hlavně že se mu stále dobře dýchá a že kilometry, které spolu s ostatními absolvuje především na nábřeží podél řeky Moskvy, nevyčerpávají jeho fyzické a psychické síly víc, než je nutné.

Okamžik, kdy se odhodlá k útoku, se ale blíží. V popředí s ním bojují domácí závodníci Vladimir Kotov a Satymkul Džumanazarov, Mexičan Rodolfo Gómez, Dereje Nedi z Etiopie a Nizozemec Gerard Nijboer. Cierpinski udeří už sedm kilometrů před cílem. A stále zrychluje. Před stadiónem už cítí velkou únavu, ale vbíhá na něj s náskokem. Před druhým v cíli Nijboerem vítězí o 17 sekund.

Petr Feldstein