Božská Wilma

V roce 1960, kdy jí bylo dvacet, ji jako trojnásobnou olympijskou vítězku, v bězích na 100, 200 a 4x100 m, vyhlásili nejlepší sportovkyní světa. Tehdy se rovněž psalo, že děvče, jemuž v útlém dětství po prodělaném záškrtu zcela ochrnula levá noha, dosáhlo tak fantastických úspěchů po pouhých třech letech tréninku.

Nebyla to pravda. Wilma Rudolphová získala už o čtyři roky dříve, bronzovou olympijskou medaili na 4x100 m jako členka štafety USA na hrách v Melbourne.

Na konci léta 1960 přijela do Říma jako renomovaná závodnice. V čerstvé paměti byl její červencový světový rekord na 100 m 22,9. Zdaleka ne všichni odborníci však byli přesvědčeni o regulérnosti jejího tehdy tak ojedinělého výkonu. Při samotných olympijských závodech je však Wilma z těchto pochybností dokonale vyvedla. V každé z disciplín, v nichž startovala, všechny soupeřky přesvědčivě porazila.

Ještě více ale diváky, tehdy už i televizní (LOH 1960 se vysílaly přímým přenosem do mnoha zemí světa), fascinovala Wilma Rudolphová úžasným stylem svého běhu. Předváděla něco, co od ženy-sprinterky nikdo ještě neviděl. V tomto ohledu ji nedokázala napodobit snad ani jediná z jejích následovnic. Wilmin běh byl překrásný, přirozený, lehkonohý, uvolněný. Působil jako poselství z jiného světa. Byla to dokonalost sama snoubící se s poezií a zároveň s nejčistším ženstvím, které v pozdějších letech závodnicím (ne pouze sprinterkám a ne pouze atletkám v době užívání anabolických preparátů) chybělo nejvíc. Její krok kdosi záhy přirovnal ke kroku gazelímu. Wilma Rudolphová, žena černé pleti, se od té chvíle stala „černou gazelou“.

A už jí zůstala, i když ani to zdaleka nevystihovalo veškerou estetičnost, harmonii a eleganci jejího stylu. Byla také považována za dívku s nejkrásnějšíma nohama. Příslušní experti ji v tomto ohledu řadili i před tehdejší americkou filmovou hvězdu Marilyn Monroe a také před legendární Marlenne Dietrichovou, kterou diváci na stříbrných plátnech po celém světě obdivovali především v období mezi oběma světovými válkami dvacátého století.

Petr Feldstein