Jak je to se starým a moderním fotbalem (1)

Mezi naším fotbalovým obecenstvem bývají často velmi bouřlivé debaty o tom, zda se hrál lepší fotbal za starých časů nebo dnes. Názory jsou rozlišné. Otcové se často přiklání k starým dobrým časům“, kterým synové, disponují bezesporu většími teoretickými znalostmi, zastávají dnešní, moderní fotbal. Diskuze se obyčejně skončí na mrtvém bodě. Každý chce mít pravdu a nikdo nechce kapitulovat před argumenty druhého. Jak se však k celé otázce staví slavní reprezentanti zašlých časů? Známý odborný časopis „Sportmagazin“ vycházející v Norimberku přešel od teorií k činům. Obrátil se přímou otázkou k tomuto „věčnému fotbalovému problému“ na staré internacionály. A zde jsou jejich odpovědi:

František Plánička

V naší době byl fotbal na vyšší úrovni. To potvrdí každý z hráč z té doby. Viděl jsem v poslední době dobré výkony našeho reprezentačního mužstva i proti soupeřům, kteří v mé době bývali srovnatelní nebo silnější. Úroveň hry však podstatně klesla. Skvělí Angličané, italská „Squadra Azzurra“, rakouský „Wunderteam“ – jak bych na ně mohl zapomenout? To se už nikdy nevrátí! Osobně si vzpomínám na kolébku fotbalu, Anglii. Nezapomenutelná navždy zůstane bitka v mlze na White Hart Lane, 1. Listopadu 1937, kterou jsme prohráli vlastním gólem 4:5.

• F. Plánička
•  

Maďaři v poslední době hráli skvělý fotbal a dosáhli vynikajících úspěchů. Věřím však, že Itálie nebo Anglie z mých dob by nebyli bez vyhlídek. Proti nám bojovali Maďaři naší vlastní zbraní – českou uličkou. Kdysi se střílelo více a přesněji. Jako brankář to mohu posoudit nejlépe. Každou neděli viděli diváci branku z 25-30 metrů. Dnes se hraje často dozadu – soupeřovi zadáci získávají čas. Příčinou špatné střelby je současný způsob tréninku. Dnes se myslí jen na kondici. Jako chlapci jsme měli ovládání míče v malíčku ze hry s hadrákem, ještě, než jsme přišli na první trénink. Několik mých slavných spoluhráčů bylo objeveno na ulici. Trénovalo se mnohem důkladněji.

Angličan Johny Madden, anglický trenér Slavie, neodpouštěl hráčům vůbec nic. Po každém tréninku jsem měl od dvě kila méně. Střelba se cvičila se šesti až osmi míči a často jsem nevěděl, kam skočit dříve. Po tréninku jsem mohl dres ždímat a nebylo to zbytečné. Po kanonádě našich útočníků jsem získal pohyblivost, nezbytnou pro každého brankáře. Trénovali jsme třikrát týdně, avšak je jednou s míčem. Obyčejně jsme běhali tři kola, potom několik sprintů. Za šestnáct let své kariéry jsem nevynechal jediný trénink, tedy pokud jsem nebyl zraněný. Dnes hráči neberou trénink vážně, nejsou na sebe tvrdí. Mnozí trenéři dávají přednost pouze kondičnímu tréninku, většinou podle cizích vzorů. Násilný nácviky vysoké rychlosti našim fotbalistům nevyhovuje. Nemáme na to předpoklady a také to souvisí s našim jídelním lístkem. Ani my jsme však nehráli pomalu. Hráli jsme s rozumem, takže míč běhal víc než hráči. Při dnešním rozestavení hráčů, které se mění, běhají hráči více než míč. Příliš mnoho teorie ve fotbalu vede k neplodné hře. Zatěžují hráče taktickými plíny od zeleného stolu, které jsou v praxi často neuskutečnitelné. Systém WM se třemi obránci nám nikdy nevyhovoval. Střední záložník má dirigovat hru ve středu hřiště, víc útočně než obranně. Nejlepší obranou je přeci útok.

Žili hráči kdysi solidněji než dnes? To záleží na každém jednotlivci. I za našich dob bylo mnoho takových, co podlehlo alkoholu. Správná životospráva děla sportovce odolnější, jsou pak méně náchylní ke zraněním. Mým vzorem byl brankář Viktorie Žižkov Klapka. Ze všech brankářů, které jsem měl možnost v životě vidět, byl Ricardo Zamora.

A Ricardo Zamora někdy příště...

Časopis Štart, č. 32, 8. III. 1957