Jak je to se starým fotbalem (2)

Mezi naším fotbalovým obecenstvem bývají často velmi bouřlivé debaty o tom, zda se hrál lepší fotbal za starých časů nebo dnes. Názory jsou rozlišné. Otcové se často přiklání k starým dobrým časům“, kterým synové, disponují bezesporu většími teoretickými znalostmi, zastávají dnešní, moderní fotbal. Diskuze se obyčejně skončí na mrtvém bodě. Každý chce mít pravdu a nikdo nechce kapitulovat před argumenty druhého. Jak se však k celé otázce staví slavní reprezentanti zašlých časů? Známý odborný časopis „Sportmagazin“ vycházející v Norimberku přešel od teorií k činům. Obrátil se přímou otázkou k tomuto „věčnému fotbalovému problému“ na staré internacionály. A zde jsou jejich odpovědi:

Ricardo Zamora

Nejdůležitější vlastností hráče je nadšení a obětavost, až potom přijde rozum. Když jsme ještě neznali pohodlí dnešního života, hráli jsme s větším nadšením, dali jsme do hry více srdce. Tenkrát byl fotbal pro diváky zajímavější, přitažlivější, krásnější. Hráči byli tenkrát méně trénovaní, věděli toho méně o taktice, ale dali do hry víc, celé své srdce. Tím líbivější byl fotbal - alespoň v latinských zemích. Španělsko, Itálie, získávali nečekané úspěchy právě radostí do hry. Pochopitelně však není možné zůstat bokem fotbalového vývoje. I my jsme se museli přizpůsobit době, WM systému. To způsobilo změny, které přinesly španělskému fotbalu nemalé problémy. Mnohého jsme se museli vzdát: individualit hráčů, jejich nevypočitatelných improvizací, zrozených v okamžiku situace. Vše ve prospěch kolektivní hry, v které jsme nikdy nedosáhli dokonalosti. Trenéři musí stále počítat s tím, že španělští fotbalisté stále neplní trenérovi příkazy. Není možné se tedy divit, že se nám moderní systém nelíbí.

• R. Zamora
•  

Rozhodně jsem jako trenér nechtěl přispět k tomu, aby nesmyslné obranné systémy připravily fotbal nejen o jeho krásu, ale i o zájem diváků. Ve čtvrtfinále poháru porazil můj klub tradičního městského soupeře FC Barcelonu 3:1, což je největší dosavadní úspěch mé trenérské kariéry. Po vítězství jsme v odvetném utkaní nehráli na obranu, naopak jsme útočili od začátku do konce. Výsledek 4:4 nám dal za pravdu.

Velké hráčské individuality mizí stále z našich hřišť – i to souvisí se systémem, kdy jedna vtipná hlava režíruje, zatímco se ostatní hráči stávají roboty, neschopnými samostatně myslet. Hráči ztrácejí pohotově využívat příležitosti, dané okamžikem, neprospívá to ani rozvoji hráčské inteligence. Pro trenéra, pravda, přináší ústup hvězd více výhod než nevýhod.

Trénovalo se dříve více a tvrději? Určitě ne, alespoň ve Španělsku. Vyrůstali jsme se stejnými chybami jako dnešní mládež, ale ta dnešní chápe život i trénink vážněji. Tehdejší hráči neměli ani pevnější nervy. Také jsme častěji popíjeli víně, než je tomu dnes. Ve Španělsku jsme se totiž domývali že víno, tento sluneční lék v mírných dávkách není škodlivý. Ani chápáni hry nebylo lepší. Vždyť hráči byli rozdílné inteligence. Od klubů jsme měli menší podporu, než je tomu dnes, kluby byly chudé a nemohly přispět na trénink a výcvik hráčů. Nám pomáhalo jen nadšení, které jsme uměli vložit do hry.

A Dr. Alfredo Foni někdy příště...

Časopis Štart, č. 32, 8. III. 1957