Rugby! Rugby! (1934)

Československé rugby není na výši, poznává se to jak z mezinárodních výsledků, tak z nezájmu široké veřejnosti. Tato dvě měřítka mluví velmi srozumitelně. Naše rugby není na výši, jeho vývoj neukazuje k lepšímu, to je střízlivé faktum každého objektivního pozorovatele. Avšak proč? Vždyť nadšení v té hrstce, kteří rugby provádějí, je přemíra. Nadšení je a proč se tedy nedopracovává rugbyový sport přiměřených výsledků. Pravděpodobně jenom nadšení je příliš malým prostředkem k rozvoji. Hovořili jsme o problému československého rugby se známým rugbistou Johny Brusilem, jehož názory nejsou radami ani kritikou, ale spíše velmi výstižným obrazem současné situace.

“Rugby zde v Československu nebude nikdy populárním a sportem na patřičné mezinárodní výši, dokud nebude prohánět šišatý míč každý školák".

A proč jej nehrají ti mladší? Z jednoduchých důvodů: 1. Nemají vzory, které by je k zájmu chytly a 2. Jsou od hry odvráceni zkresleným názorem na rugbyovou hru.

Podívejme se na to první:

Není strhujících vzorů

A s tím souvisí rozvětvená řada otázek a odpovědí navazujících na sebe navzájem. Proč nemá vzorů? Protože ti, kdož by tím vzorem měli být, třeba národní team, nehraje vzornou hru. Proč? Protože trpí mnoha nedostatky technickými. Proč? Protože netrénují vědecky. Proč? Protože se nesvěří odbornému vedení. Kdo by mohl býti skutečným trenérem rugby? Funguje zde zatím jediný odborník rugby teoretik a taktik p. Cannellas, ovšem jen pokud mu čas dovolí. To je jeden a druhým jistě nevyužitým je slávistický člen a výborný hráč Skot Mr. Martin. Jedině dobrý trenér pozvedne úroveň hry po všech stránkách. Není přece dobrým treningem to, co naznačuje na příklad tento rozhovor, který slyšíte v mnoha obměnách v klubových šatnách: “Přijď na trening!” – “Jaký” – “Nemohu.” – “Přijď si alespoň zaběhat.” – Zřejmé rozpaky. "Tak si přijď alespoň zahrát.” – Alespoň zahrát. Většina trainingů bývá odbývána jen hrou. Ale přece nejen hro se mohou vytrenovat dobří techničtí hráči. V žádném sportu, tím méně v rugby. Stejně tak se to má s mezinárodními utkáními pod státní vlajkou. Není správné říkat, že se někdo něco v těžkých mezinárodních zápasech něco naučí. Snad jedině již hotový zvládne v mezinárodním zápasové prostředí, ale nikdy se nic technického nenaučí. Ostatně národní representace má být v každém případě elitním zjevem každého sportu a nikoliv team, který se chce učit. K učení konečně mohou být jednou za čas dobrým prostředkem mezinárodní zápasy, ale klubovní.

A nyní druhý bod:

Poškození rugbyového sportu zkresleným pojmem a představou o něm.

Zaviňují to snad bizarní situace, které lákají fotoaparáty. Skutečně fotograficky přinášejí rugbyové momentky velmi viděný motiv, ale současně reprodukují to hrozivější než to, co ve skutečnosti je. Mluví se pak o nejsurovějším sportu a tak dále. A to není vůbec Pravda. Rugby dobře hrané není o nic nebezpečnější než basketball nebo vodní polo, o footballu a hockeyi nemluvě. Říká se také o rugby “tvrdý a mužný” sport. Ale přece tvrdým a mužným sportem je sport každý, lyžařství jako boxing.

A ještě něčeho lze si všimnouti na československém rugby:

Kdo hraje zde rugby?

Jsou to většinou hoši, kteří zanechali sportů jiných. Čili začínají s rugby teprve, když vlastně každý hráč, již má být na vrcholu výkonnosti technické. A jelikož zanechali sportu jiného, chtějí se v rugby specialisovat. Nehledě k tomu, že k této specialisaci přistupují dost pozdě, je jisto, že rugby je sportem velmi krátké sezony, a proto spíše sportem doplňujícím nebo krátce vystřídávajícím něco jiného. Je to stejné jako s basketballem. To je hra shromažďující sportovce jiných oborů, je krátkou dobu mimo sezonu jejich vlastního sportu. Proto mnoho vynikajících, zejména lehkých atletů amerických je hráči amer. Rugby. Víme to o Paddockovi, o desetibojaři Bauschovi, o sprinterovi a skokanovi Owenovi, o Metcalfovi, a i o novém rekordmanovi Torranceovi.

Toto jsou tak asi věci, co bych si představoval pod odpovědí, kdyby se mě někdo ptal, jaký je obraz současného československého rugby. Jsou to, řekl bych, součásti onoho obrazu, jinak trpí i prospívá stejnými detaily jako každý jiný obor československého sportu. A nejvíce, čeho je třeba si vážit, je ono nadšení, s nímž hrstka našich rugbymanů snaží se překonati všechny nezbytné a přirozené nesnáze.

Časopis STAR, č.14, 5. Dubna, 1934