Stříbro ze Sarajeva

Z našich závodnic vybíhá jako první na svou „pětku“ Dagmar Švubová. Drží se dobře, a když za sebe posílá do boje Blanku Paulů, je cesta k medaili stále otevřená. Jako třetí závodnici vysílá do této dívčí války trenér Zdeněk Ciller Gabrielu Svobodovou (té se o necelých šest let později narodí dcera, také Gabriela, která se pod jmény Soukalová a potom Koukalová, proslaví v biatlonu). O dalších pět km později předává Svobodová z posledních sil, už ale jako čtvrtá, dotekem hůlky pomyslný kolík Květě Jeriové (později Peckové).

V tu chvíli je poslední členka štafety Norska Berit Aunliová už moc daleko vpředu. Také Finka Marja-Liisa Hämäläinenová (později Kirvesniemiová) a Raisa Smetaninová ze SSSR mají před Jeriovou náskok. Naše šance na medaili jsou tak hodně zaváté.

Květa Jeriová se ale nechce dívat svým soupeřkám na záda. Přesto, že jsou před ní ty nejlepší z nejlepších, přibližuje se k nim metr po metru. Je to neuvěřitelné, ale Jeriová Finku dohání už v kopečku nedaleko od místa startu. Společně pak obě stíhají Smetaninovou, která běží deset sekund před nimi. Během jednoho kilometru jsou jí v patách a další dva kilometry běží všechny tři spolu.

Aunliová je už mimo jejich možnosti, ale ty tři spolu bojují. Jde o olympijské stříbro a bronz. Žádná z nich nestojí o „bramborovou“ medaili nepopulárního čtvrtého místa. Nastupuje Hämäläinenová. Jeriová její nástup zachytává, Smetaninová překvapivě ne. Následuje sjezd a rovina, na které Jeriová nasazuje k trháku. Finka se ho marně snaží zachytit.

A už je tu cíl, stříbrný cíl, teď o nic méně hodnotný než zlatý. Květa Jeriová za ním padá. Ne únavou, nýbrž radostí a štěstím. Její rozesmátá tvář a za ní zklamání i údiv Hämäläinenové, obletí na televizních záběrech a na fotografiích celý svět.

Petr Feldstein