Svěťák za soumraku

Skličující atmosféru dokreslují blesky a hromy. Na zem dopadají i první kapky těžké jako kousky olova.

Na pražský strahovský stadión vyšplhali do strmého kopce jednotlivě i v menších skupinkách milovníci atletiky. Hlavní tribunu nezaplnili ani zdaleka, ochozy k stání zůstaly zcela prázdné. A přece bylo ve vzduchu cítit, že dnes se na mezinárodním mítinku, mezi jehož účastníky byla i olympijská vítězka z Mnichova 1972 Faina Melniková ze SSSR, stane něco neobyčejného.

Začátek závodů moc podařený nebyl. Měl příliš poklidný průběh. Bez vzruchu, bez mimořádných výkonů, bez náležité konkurence. Přesto bylo znát, že se k čemusi schyluje. Stačilo pohlédnout na čisté, už trochu tmavnoucí nebe, na svěží trávník, a na studené světlo reflektorů, které se však, než dopadlo na stadión, stačilo v teplém soumraku prohřát.

Pak začala soutěž v hodu diskem žen. Že by Melniková něco hodila? Vždyť se ani tady na proslulé strahovské větrné hoře nepohne ani lísteček. Vítr, který diskaři k dobrému výkonu potřebují, a který tu někdy řádí až příliš divoce, si tentokrát vybral volno. I Faina Melniková věděla, že se ho dnes nedočká. Přesto chtěla hodit daleko. Vycítila atmosféru stadiónu nabitou očekáváním obecenstva.

Při druhém pokusu vypustila 1 kg těžký kotouč do napjatého ticha. Disk vymrštěný nashromážděnou energií vyletěl z její ruky rychle a pak začal stoupat. Když dosáhl nejvyššího bodu své dráhy, začal se snášet k zemi. Když dopadl na trávník, rozrazil dosavadní napjaté ticho na stadiónu jásot.

Hrana disku zanechala na zelené ploše stopu deset centimetrů před páskou označující sedmdesátimetrovou hranici. 69,90 m. Padl světový rekord. Za strahovským zůstal ten starý více než dva metry

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2020