Na zápasnické žíněnce

Byl sice až desátý, ale podmanivá atmosféra her pozvedla jeho ctižádost. Vítězslav Mácha se pak rychle vypracoval v našeho nejlepšího zápasníka. Získával jeden titul mistra republiky za druhým, prosazoval se i na mezinárodních žíněnkách.

Na svých dalších olympijských hrách v roce 1972 v Mnichově zvítězil a získal naši první zlatou olympijskou medaili v zápase. Přes bolestivé zranění lokte porazil ve finále na body slavného Petrose Galaktopoulose z Řecka, o jehož vítězství nikdo nepochyboval. Proto také bylo už předem rozhodnuto, že hlavní osobou slavnostního vyhlášení nejlepších ve váze do 74 kg bude řecký král Konstantin, který tehdy žil v italském exilu. Monarcha však musel nejcennější kov předat Čechoslovákovi, rodákovi z Krmelína u Ostravy.

I v průběhu dalších let se Vítězslav Mácha prosazoval ve stále těžší konkurenci předních světových i evropských zápasníků. A to přesto, že ho prakticky po celou kariéru pronásledovala často se opakující a vleklá zranění. Čelil jim obrovskou vůlí, překonáváním bolesti i sebe sama. Přesto byl několikrát nucen z řady významných soutěží z tohoto důvodu v jejich průběhu odstoupit.

V roce 1974 se stal v polských Katovicích poprvé i mistrem světa. O tři roky později získal stejný titul v Göteborgu. V téže sezóně se prosadil i na mistrovství Evropy v turecké Burse, což byl pro něho turnaj dlouho vyloženě zakletý.

Mezitím se v roce 1976 zúčastnil potřetí olympijských her. Jejich dějištěm byl Montreal. Zlatou medaili se mu sice obhájit nepodařilo, ale vybojoval vynikající druhé místo. Prohrál až ve finále těsně na body s Anatolijem Bykovem ze Sovětského svazu.

Vítězslav Mácha pokračoval v kariéře i v dalším olympijském cyklu. Při svém posledním startu na OH 1980 v Moskvě však na další medaili, jíž se chtěl rozloučit se svou úspěšnou kariérou, však už nemohl pro další nedoléčené zranění zaútočit.

Pro blog Sportantique, Petr Feldstein, 2021