Vlado Dzurilla

Když se před lety malý Vlado Dzurilla motal v Bratislavě na Telehelnom poli kolem fotbalových, basketbalových, volejbalových hřišť a tenisových dvorců, všiml si ho v hloučku nahánějících fotbalový míč jeden ze známých a slavných fotbalistů, Laco Kubala:

“Pojď se, ty malý, budeme si kopat na bránu, “ zavolal.

Všechny děti se postavily do kruhu a brankář chytal ostošest. Už tehdy se vlastně rozhodlo o Vladově kariéře. Br na hřištích brankář se zdokonalil na hřištích kolem rodičovského bytu a spolu s přítelem se vydali nabídnout své služby bratislavskému Slovanu.

“Za koho jste hráli? Za nikoho? Nikdo vás netrénoval? Jojo, takových už tu bylo. Ne, nepotřebujeme, všechna místa jsou obsazena. No, co stojíte, pohněte se, můžete jít.”

S pláčem se vydali k menším, do Petržalky, a po pár měsících, když nechtěl Slovan zadarmo, musel kupovat. Za brankáře dal sice jen 15 hokejek, ale i tak to byl pro Rumpíka majetek.

Vlado se vypracoval na ligového hráče a od roku 1962, s výjimkou jedné sezony, kdy byl zraněný, chytá reprezentačně. Ještě mu není 27 let a už byl na třech mistrovství světa a dvou olympiádách. Vysloužil si titul zasloužilého mistra sportu, je laureátem města Bratislavy, v Tampere ho vyhlásili za nejlepšího brankáře světového šampionátu. Spolužáci z FTVŠ říkají: “Ten má ale život”. “Být tak Dzurillou”, vzdychají pionýři. “ Chodit tak s ním na rande”, snívají děvčata (pozor, už je pár týdnů ženatý). A na stadionech často zní: “Ať žije Dzurilla”.

Skutečně, máme brankáře vysokých kvalit, uznává ho hokejová Evropa, ale i Kanada si ho všimla. Vlado je slavný, málokdo však pomyslí na denní tréninkovou námahu, když vidí robustní mrštnou postavu s neobyčejným reflexem, s citem pro vyjetí a zakládání útoků, s uměním zneškodňovat blafáky a odrážet dotěrné útočníky od 122 cm vysoké a 183 cm široké branky. S brankáři je to jinak než s útočníky, kteří se po zahozené akci zamračí a jdou si odpočinout na střídačku. Brankář je buď hope nebo trop. “Ať žije Vladenko”, nebo “Dej se vycpat, kup si zástěru.”

Sám jsem z toho usměvavého chlapce s vrásčitým čelem často pochválil. Ale on se jaksi nechce přiznat, že je skvělý, že hodně ví, že má talent znásobený vůlí, nízký tep a pevné nervy.

“Co vy novináři víte. Často píšete, byl dobrý, chytal fantasticky – a já to sám nevím, že jsem něco dokázal. Při hokeji je třeba mít štěstí. Brankář, to je rizikové pracoviště, Sám nikdy nevím, zda skončí zápas slávou, nebo blamáží. Někdy, kam dám ruku nebo hokejku? Tam je puk. A jinde se ho ne a ne zmocnit. Čím jsem starší, tím jsem pověrčivější, vždy si říkám: To, aby mě štěstí neopustilo, ťuknu si do dřeva, a štěstí se mě jaksi drží. Tuším, že právě proto chytám za Bratislavu i za ČSSR.”

Je pravdou, vždy jsem ho nechal vypovídat se, ale myslím si svoje. Náš “Muro”, jak mu spoluhráči říkají, je sportovcem tělem i duší. Když se někdy nekontroluje, sám řekne největší pravdu o tajemství svých úspěchů: “Když něco dělám, tak to dělám pořádně.” A hlavně proto je nejlepším brankářem. Proto se ho i drží štěstí, na které se odvolává, proto má již dlouhá léta reprezentační formu.

J. Mráz, časopis ŠTART, 23. 1. 1969