Jsem Ronald Clarke

To byla moje velká odměna za úsilí, které jsem vyvinul v předolympijské přípravě. Avšak vedle Landyho, Braileyho a Lincolna neměl jsem vždy šanci dostat se do olympijského družstva Austrálie. No nic, i tak to byla úžasná věc, a mne tehdy učaroval hrdina šestnácté olympiády – Vladimír Kuc

Začal jsem se z mílaře připravovat na jeho tratě, ale byla to nekonečně dlouhá cesta. Trenéři pochyboval o mém sportovním talent, já se mezi tím oženil, narodila se nám dcerka a později syn a bylo nutné, abych si první řadě zabezpečil existence. Pochopte, ani účetní ve Viktorii to nemá jednoduché. Štěstí je, že moje žena Helena nemá ráda jen mě, ale i atletiku, a tak došlo ke kompromisu: denně přiměřené tréninkové dávky a v neděli závody. Spolu s Trevorem Vincentem a Rodem Bonellim jsme si vypracovali vlastní systém přípravy. Začalo se dařit. Nejdříve padly národní, pak světové rekordy.

Navždy mi zůstane v paměti 18. Leden 1963. V Petrhu, kde jsem při jednom běhu (za účasti 23 běžců a stejně diváků) překonal světový record maďarského reprezentanta Piotra Bolotnikova na 10 000 m (časy 27:17,6 min. a 28:15,6 min.). V Tokiu jsem chtěl udělat to, co roku 1952 Emil Zátopek v Hlesinkách. Přihlásil jsem se na 5 000, 10 000 m i na marathon, ale výsledek byl skličující: získal jsem bronzovou medaili na 10 000 metrů. Navzdory tomu jsem cítil ještě dost sil a 3. Listopadu 1964 jsem překonal Helbergův světový record na 3 míle časem 13:07,6 min. To byl signál k útoku na vice než sedmiletý record Kuce na 5 000 m. Zkusil jsem to na závodech v Hobartu a výsledek jistě znáte: 13:34,8 min. Byl jsem tedy o 0,2 sek. Rychlejší než můj vzor.

Časopis ŠTART, č. 4, 1965